Sluncem zalitá Aqaba, průzračné Rudé moře a nádherné korálové atoly všude okolo. Jen o pár kilometrů dál ve vnitrozemí skály nejroztodivnějších tvarů a barev ve Wadi Rum, jedné z nejkrásnějších pouští světa. Vždy jsem toužila Jordánsko navštívit. V životě by mě ale nenapadlo, že sem pojedu natáčet film!
PŘEDCHOZÍ SEVERNÍ JORDÁNSKO
Pokračování filmařské cesty s dokumentaristkou Janou Ševčíkovou, kameramanem Jaromírem a zvukařem Michalem. Tentokrát po vyprahlém jižním Jordánsku.
Na samý jih země přijíždíme dálkovým autobusem společnosti JETT až za tmy. Celá oblast je jedna velká bezcelní zóna a musíme projít důslednou kontrolou. Jordánsko sice patří mezi nejbezpečnější země Blízkého východu, bezpečnostní složky jsou však neustále ve střehu. Všichni mají v živé paměti jediný incident z prosince 2016. Sympatizanti Islámského státu přepadli policejní stanici, následně na nedalekém hradě Karak usmrtili několik lidí. Naštěstí byli dopadeni rychle, někteří zabiti, ostatní odsouzeni k dlouhým trestům a doživotí. Útok byl reakcí na jordánské členství v koalici bojující proti IS.
AQABA
nejjižnější cíp Jordánska a jediný přístav v zemi se nachází na březích průzračného Rudého moře. V Aqabském zálivu se jeho vody stýkají s pevninou čtyř států: Jordánska, Izraele, Egypta a Saúdské Arábie. Jordánsko nemělo přístup k moři až do roku 1965, kdy výměnou za kus pouště získalo 12 km pobřeží od Saúdské Arábie. Mimo léta s teplotami přes 40 °C zde panuje čilý turistický ruch. Luxusní hotely, čisté moře s korálovými atoly a ceny příznivější než v sousedním izraelském Eilatu lákají stále více návštěvníků.
Ubytování máme domluveno přes airbnb, což je o pronájem pokojů, bytů či celých domů u místních lidí, kteří si tak rádi přilepší. V turistických lokalitách se často vyplatí, tak jako v drahé Aqabě. Mladý Jordánec Ismail nás vyzvedává na nádraží. V hezkém moderním bytě máme k dispozici dva pokoje, jinak je vše sdílené. Omlouvá se, že nás nemůže provést po městě, mimo pátek je stále v práci. Překvapivě dobře mluví rusky. Několik let totiž let studoval v Kyjevě. Napadlo by vás to? Jordánec na Ukrajině?
Když ráno vstáváme, jsme už v bytě sami. Ve vedlejší ulici je spousta obchůdku s místními delikatesami. Chlebové placky kubez, vynikající humus z cizrnové pasty tadžín s olivovým olejem a citronem, do křupava upečené pečivo posypané kořením zátor, směsí tymiánu, majoránky a sezamu (manaqish zaatar). Nebo třeba chutné trojúhelníčky z listového těsta plněné kozím sýrem (ftajer). Snídáme opravdu královsky.
V Aqabě si můžete vybrat mezi soukromou pláží pro turisty a veřejnou pro místní. Jdeme na veřejnou. Aqaba je poměrně konzervativní město. I když mám dlouhou sukni, v tričku s krátkým rukávem a bez šátku jsem mezi ženami zahalenými od hlavy k patě jako pěst na oko. Stejně oblečené se i koupou. Neplavou, v jejich oblečení to ani není možné, ve vodě se jen plácají nebo nadnáší na gumových kruzích. Ty šikovnější zajedou do moře i s kočárkem, voda sahá až po korbu s dítětem. Rodinky sedí na dekách, mezi nimi zakotvené čluny, na kterých si sem tam vyjedou na projížďku. Dle přání režisérky Jany chodím sem a tam po pláži a štáb natáčí reakce lidí. Pár mladíků se zeptá, co tu točíme, mladá slečna mi nabízí pomoc, jinak po mně všichni jen nenápadně pokukují.
Veřejná pláž a nekontaktní lidé mě nebaví. Jdu se tedy koupat. V triku a leginách si připadám jako nahá. Ale nakonec si křišťálovou vodu užívám, konečně si ve vodě s někým povídám. Mladinký Palestinec není člen Hizballáhu, studuje medicínu v Ammánu a je nejpřátelštější člověk, jakého jsem tu potkala. Palestinci tvoří třetinu obyvatel Jordánska, běžně tu studují a pracují.
Pokud zavítáte do Aqaby, zajděte si do resortu na placenou pláž. Bude krásně čistá, můžete se koupat v bikinách a vyrazit na turistické lodi šnorchlovat mezi nádhernými korály. Tohle ani orientální atmosféru na veřejné pláži nezažijete. Příště bych to tak udělala.
MĚSÍČNÍ KRAJINA WADI RUM
Kromě pátku jezdí každé ráno z Aqaby minibus do 70 kilometrů vzdálené vesničky Rum, vstupní brány rezervace Wadi Rum. Nám se ve čtyřech lidech finančně i časově vyplatí taxi. Vstupní poplatek 150 Kč (5 JOD) je zahrnut v JORDAN PASSu, nic platit tedy nemusíme. Vítá nás Sulieman. Tradice a moderna se v životě beduínů silně prolínají. Chodí oblečeni v dlouhé thawbu, červenobílé kufii na hlavě a někteří mají dokonce i více manželek. Televize, dotykový telefon a internet je dnes běžnou součástí jejich života. Facebook a Instagram mají všichni, každý kemp své webovky, booking a airbnb. Umí skvěle anglicky, kéž bych tak dobře mluvila i já. Když jsem ještě z domu u Suliemana objednávala kemp, okamžitě mi volal přes WhatsApp. S úžasem, jsem zírala na displej telefonu, odkud na mě přátelská hlava v turbanu volala: „Hello my friend, how are you?“ Na koberci za ním se batolilo dítě a vedle hrála velká plazma. Beduínský život jsem měla přímo online. Beduíni mají na svou poušť monopol. Bydlet můžete jen u nich v kempech a nesmíte se tu projíždět svým autem. Stejně byste zapadli.
Wadí Rum není pouští bez života. V dávných dobách jej obývali nomádští Thamudejci, kteří po sobě zanechali nespočet kreseb a rytin. Byli vytlačeni Nabatejci, obchodníky doprovázející karavany po Kadidlové stezce a staviteli starověké Petry.
V dnešní době na 700 km² žije okolo 5000 beduínů z kmene Zalabia. Bydlí ve shlucích stanů nebo v kamenných domech ve vesnici Rum a pojí je silné rodinné svazky. Dnes je živí turismus. Nádhernou poušť si můžete vychutnat jízdou džípem během celodenního výletu, kdo má více času i ze hřbetu velblouda.
Kemp WADI RUM SKY TOURS & CAMP (tel./WhatsApp Sulieman Mohamed Al-Blui 00962779962155), facebook, se nachází asi 9 km od Rumu vedle impozantní skály Um Sabattah, odkud jsou vidět nejkrásnějších západy slunce. Stany jsou vybaveny postelemi s pohodlnými matracemi a teplými dekami, zdejší noci jsou velmi chladné. Máme tu také zásuvky evropského typu. Elektřina se získává solárními panely a funguje vždy po setmění. Překvapují mě čisté toalety a sprchy, kde voda teče po celý den. Na malé výjimky. Ve velkém společenském stanu se ráno i večer podává jídlo formou bufetu, přes den tu můžete u šálku voňavého čaje relaxovat nebo si povídat s beduíny.
Je mi tu dobře. Žádné schody, žádné překážky, můžu si tu svobodně pobíhat bez obav, že o něco zakopnu. A když spadnu, tak do měkkého písku. Nebesa nás před setměním obdaří tím nejkrásnějším západem slunce, jaký jsem kdy viděla.
Zážitkem je beduínská večeře. V hluboké jámě se několik hodin peče kuře s hromadou zeleniny, brambory a rýže. Stoluje se samozřejmě po arabsky, tedy na zemi. Jídlo je vynikající, všichni se strašně nacpeme. Následuje hudební večer, o kterém jsem si myslela, že bude kýč. Nebyl. Rozvalení na polštářích posloucháme podmanivou arabskou hudbu a zpěv beduína se slavičím hlasem. Karel Gott by mu záviděl. Fantastickou atmosféru orientu podtrhují tisíce rozzářených hvězd nad Wadi Rum.
Jedeme na celodenní výlet. S Mahmúdem, který nás včera okouzlil svým zpěvem. Má zajímavé historky ze života. Kombinace zvonivého hlásku, zdvořilosti a milého úsměvu je jistě velmi atraktivní pro osamělé turistky. A tak jednoho dne potkal cestovatelku z Venezuely. Amorův šíp zasáhl oba tak silně, že rozum šel stranou. Brzy nato svou velkou lásku nebeskou posvětili svatbou. Venezuelanka začala žít ve Wadi Rum. A teď trochu reality. Ženy z Venezuely jsou vyhlášené nejen svou krásou, ale i plastikami. Prsou, rtů, odoperováním žeber kvůli štíhlému pasu. Mahmúd tohle vše zabalil do čádoru a zavřel do kuchyně. Zdejší ženy totiž téměř nepotkáte. Doma vaří, rodí děti a vyrábějí šperky pro turisty. Za pár měsíců se konal rozvod a Venezuelanka je zpět v Jižní Americe. Mahmúd ale nezahálí. Díky svým kamarádkám již navštívil Švýcarsko, Belgii a Francii.
Oproti nudné Aqabě je natáčení v poušti zábava. Na korbě džípu v pozadí s neobyčejnou krajinou, vyprávím o svém životě, slabozrakosti a cestování. Mezi rudými dunami vystupují pískovcové skály bizarních tvarů. Mezi nejzajímavější patří nádherný skalní most Jebel Burda a menší Jebel Umm Fruth. Při dobré kondici se na ně dá vyšplhat. To raději nezkouším.
Majestátní skála Sedm pilířů moudrosti je pojmenovaná podle stejnojmenné knihy britského diplomata a cestovatele T. E. Lawrence, známého pod označením Lawrence z Arábie. Wadi Rum je s ním úzce spojen. I když neměl žádné vojenské zkušenosti, vedl v první světové válce arabské povstání proti Osmanům a byl mezi zdejšími beduíny velmi oblíben.
Zastavíme u potulujícího se stáda velbloudů s bílými velblouďátky a krmíme je pamlsky. Zubaté velbloudici se ale líbí moje kabelka. S chutí se do ní zakousne a zuřivě o ni bojujeme. Vyhrávám. Kus mikrofonu ovšem končí v jejím žaludku. Zajímalo by mě, co pak zvukař Michal slyšel na svých nahrávkách.
Zastavíme uprostřed pouště a Mahmúd nám dává rozchod. I když slunce nemilosrdně pálí, pěkně si to tu prozkoumáme. Mahmúd nám zatím ve stínu skalního převisu připravuje luxusní oběd a šalvějový čaj. Jen tak na malém ohýnku. Co se týká jídla, v kempech je o své turisty skvěle postaráno. Od rána do večera máme plná břicha a pneumatiky okolo pasu přibývají.
Teď v březnu je turistická sezóna, ale džípů s návštěvníky potkáváme jen pár. Nejvíce u skalní průrvy Siq al-Khazali poseté rytinami lidí a zvířat. Jsme tu svědky jordánské svatby v moderním stylu. Nevěsta v bílých šatech mě fascinuje. Diktátorsky komanduje svého nastávajícího, aby nekazil fotografie. Pózování pokračuje na vrcholu nejvyšší skály v okolí. Jako byste ve svatebním vylezli na vrcholky skal v Českém ráji.
.
Nějaký beduín v džípu se mnou žertuje, zda si nechci zařídit. Dostávám nápad!
„Mahmúde, já jsem před oslepnutím byla vášnivou řidičkou. 60 000 kilometrů za rok a půl jsem najezdila. Mahnúde, půjč mi prosím džíp, tady ho nemám kde nabourat.“ To, že jsem jezdila v malém Tipu a ještě menším Cliu si nechávám pro sebe.
Štáb zbystří. Jana cítí skvělý filmový materiál. Zvukař Michal a kameraman Jaromír si myslí, že si dělám srandu. Budou totiž muset sedět na korbě. Já si ale srandu nedělám.
Co na to Mahmúd? S úsměvem od ucha k uchu: „Ok, no problem Zuzana!“
Tak jedeme! Po deseti letech si to svištím v džípu 4×4 mezi písečnými dunami. Jako Niki Lauda, i když mám nohy zamotané do kabelů visících zpoza volantu. Vysazuji štáb a oni natáčí mou jízdu a couvání z dálky. Řidiči džípů v protisměru se smějí a mávají. Parádní jízdu končím v kempu. Ne mezi stany, ale na parkovišti.
Nejhorší na mé slabozrakosti bylo právě to, že jsem už nemohla řídit auto. Teď jsem si splnila sen. Vášniví řidiči, především muži, to určitě chápou. V táboře se o ničem jiném nemluví. Jen polský cestovatel si stěžuje, že jemu nikdo džíp půjčit nechtěl. A zvukař Michal mě potěší, že prý to mám pořád v ruce.
Na přání režisérky Jany mi Mahmúd při ranním odjezdu do Rumu znovu půjčí džíp. Trochu sice zapadnu do závějí písku, on ale zkušeně odpustí kola a jedeme dál. Má naspěch. Přijede nová várka turistů. A turistek. Možná se zase podívá do světa.
Jedeme do Petry!
PŘEDCHOZÍ SEVERNÍ JORDÁNSKO POKRAČOVÁNÍ STAROVĚKÁ PETRA