Daleko v kavkazských horách leží Tušetie. Nejzapadlejší kout Gruzie s pohádkově krásnou přírodou. Moc turistů tu však nepotkáte. Vede sem totiž jedna z nejnebezpečnějších cest světa. Cesta smrti.

 

 

 

 

 

 

*vysunovací poznámky, které uvidíte klepnutím na slovo

Jediná cesta do Tušetie*nazývá se také Thušsko je terénním autem z gruzínského kraje vína  – z Kachetie. Auto zajistí každý hotel v městech Telavi a Alvani, popř. Tbilisi. Rádi bychom se s někým podělili o náklady na džíp, nikoho však neseženeme. A tak jedeme s Kubou sami dva z Telavi za 200 gruzínských lari*1 GEL= 8 Kč, v přepočtu 1600 Kč. Za jednu cestu. 

 

 

 

 

 

 

Míjíme vinice, nádherný kostel v Alaverdi, pak asfaltová cesta končí a pohltí nás hustá zeleň kavkazských hor. Projíždíme pod vodopády, které stékají ze strmých skal, cestu nám občas zkříží pastevec se svým stádem ovcí. Jako bychom se vrátili o 100 let nazpět.  

 

 

 

 

 

 

Úzká nezpevněná cesta se klikatí po úbočí Kavkazu až k průsmyku Abano ve výšce 2850 m. n. m. Na jedné straně strmá skalní stěna, na druhé bezedná propast.

 

Dvě auta se na prašnou cestu určitě nevejdou. Náš dvacetiletý řidič Shota (kontakt na facebooku) tu zná každý kámen, každý výmol. Protijedoucím autům uhýbá s centimetrovou přesností.  „Tam dole je parking navěky,“ ukazuje ironicky do propasti. Každý rok do ní spadne několik aut, většinou neznalých řidičů, kteří nebezpečnou cestu podcení. Vraky aut se nevytahují, jen těla. Pád zatím nikdo nepřežil.

 

Dříve tudy vedla pouze pěšina pro chodce a koně. Až v 80. letech nechala vláda Sovětského svazu vybudovat cestu sjízdnou i pro auta. I když se dnes neustále mluví o rozšíření a modernizaci, plány zatím zůstávají jen na papíře. Cesta měří 50 km a podle počasí je otevřená od konce května/poloviny června do poloviny října. V zimě je neprůjezdná. To platí i při sesuvech nebo v dešti. Pokud máte naspěch, cestování do Tušetie zvažte. Pár dní se může protáhnout na pár týdnů.

 

 

Fantastické výhledy však předčí i tento adrenalin.

 

 

Na jednom z mála míst, kde se dá zastavit, potkáváme partu rozjařených mladíků. Jsou velmi družní a požadují společnou fotku. Jak by ne, když už v sobě mají demižon vína. Krabička cigaret je ještě více rozjásá, hned nám za ni vnutí pár litrů červeného. Směnný obchod tu funguje skvěle.

 

 

 

 

 

 

I když se tu jezdí převážně džípy, potkáváme náklaďák, bagr, dvě mladé holky z Tbilisi v osobním autě a pár cyklistů.  Včera tudy prý šlapali dokonce i Češi!

Po pěti hodinách drsné jízdy přijíždíme do pohádkové Tušetie.

Centrem oblasti je městečko Omalo. Podle údaje z roku 2014 zde oficiálně žije 37 lidí! V Omalu mají dokonce i letiště. Před deseti lety tu přistálo jedno jediné letadlo. S politickou delegací. Od té doby zarůstá trávou. V Omalu je nejvíce možností ubytování, kavárna a obchod, proto tady zůstává většina turistů. To máme v plánu i my. Shota ale ne.

 

 

 

 

 

 

 

 

Rovnou s námi uhání do penzionu svých rodičů ve vesničce Shenako. Leží nad Omalem ve výšce 2080 m. n. m. a statistický počet obyvatel je ještě úctyhodnější: Čtyři! Shenako však patří mezi nejpůvabnější tušetské vesničky. Dřevěné domečky s vyřezávanými verandami vypadají jako skanzen gruzínské lidové architektury. Mají tu také krásný kostel, kam je prý vstup ženám zakázán. Z útulného pokoje máme fantastický výhled do krajiny a na staré Shenako. Není tu možnost stravování, přikupujeme*Ceny v Tušetii: ubytování 30 GEL, jídlo 10 GEL/osobu si tedy za 20 GEL vynikající snídaně a večeře. Tak to prostě v Tušetii funguje.

 

 

 

 

 

 

 

Místní lidé mají většinou dva domy. Jeden na zimu v Kachetii, druhý na léto v Tušetii. Shotova matka a sestra s malým synkem tu tráví celé léto. Co tu dělají? „Nic. Sedí a popíjí kafe se sousedkami.“ Není tu signál, wifi ani televize. Díky hydroelektrárně je naštěstí celé Shenako zásobováno elektřinou. Přes zimu tu prý zůstává jen jeden člověk, který se stará o dobytek. Co když se mu něco stane? Vždyť se ani nedovolá pomoci? „No tak umře,“ odpovídá s ledovým klidem Shota.

Oproti známější Svanetii je zdejší krajina méně svérázná a bez ledovců. Působí však naprosto pohádkově. Nevíme, co dřív dělat. Nepošlapat sametovou trávu? Nevyrušit volně se pasoucí stáda krav? Nebo nenaštvat drsné tušetské psy? Váží přes 80 kg a nevypadájí vůbec přátelsky. Mimochodem, nacházíme se v pohraničí Dagestánu a Čečenska, což zní naprosto exoticky.

 

 

I když je srpen, v noci je tu pořádná zima. Dokonce i Kubovi, kterému je jinak horko i na Sibiři. Naštěstí nás zahřeje víno, které nám darovali družní mladíci. Shota se tu nudí, tak nám s ním pomůže.

Další den se vydáme sluncem zalitou krajinou k vesničce Diklo. Kolik je tady obyvatel se neodvažuji ani tipovat. Není problém se potkat s pohraniční hlídkou. Nádherný hřeben i dvě vesnice před ním již patří Dagestánu, i když ještě leží na území Gruzie.

 

Krajina je naprosto nedotčená civilizací. Zas tak pusto tu ale není. Na pastvinách pospávají pasáci krav, občas ve společnosti prázdné láhve od pálenky. Na kopci duní z obytného karavanu techno a hlahol hlučné mládeže. Potkáváme také několik turistů, nejčastěji z Ruska a Německa.

 

V Tušetii trávíme pouhé dva dny, více nám čas nedovolí. Velká škoda, protože tento zatím zapomenutý kout si zaslouží aspoň týdenní průzkum. Zdejší krajina je jedna z nejkrásnějších, jakou jsem kdy viděla. A cesta do Tušetie ta nejšílenější. Neváhejte, než vás předběhnou davy turistů!

 

 

TUŠETIE PREZENTACE                                      NÁHORNÍ KARABACH: KRVAVÁ ZAHRADA KAVKAZU