NENÍ IRÁK JAKO IRÁK

Jedna země, dva rozdílné světy. Ten arabský je mnohem konzervativnější, ne zrovna bezpečný a jsou potřebná turistická víza. Do toho kurdského se není těžké dostat a svobodně tu cestovat, bez problémů tady seženete alkohol, ženy nemusí nosit šátek a mezi místními se vám bude ohromně líbit.

Mapa iráckého Kurdistánu

 

*vysunovací poznámky, které se zobrazí přejetím myší, u mobilu klepnutím na slovo

Do iráckého Kurdistánu jsem se dostala úplnou náhodou v květnu 2013. Prostě jsem jen přemluvila jednoho Kurda, aby mě tam vzal. Chtěl za to jen jednu jedinou věc. Flašku slivovice. V té době už druhým rokem probíhala válka v sousední Sýrii a název Islámský stát ještě nikdo neznal.

Modré vody Vanského jezera v jihovýchodním Turecku – tureckém Kurdistánu

 

Od Vanského jezera* jsme  autobusem dojeli až na hraniční přechod Zakho. Cestu lemoval odporný plot z ostnatých drátů oddělující Turecko od válkou zmítané Sýrie. Zrovna, když můj průvodce kamsi odběhl, zavolali mě celníci. Zírali, jako bych přiletěla z Marsu. Sama běloška a ještě skoro slepá. Vyslýchali mě, kdo jsem a co sem jedu dělat. Tenkrát mluvili anglicky stejně špatně jako já kurdsky a turecky. Nakonec jsme se ale nějak domluvili, dostala jsem do pasu vstupní razítko na 10 dní a byla v Iráku. Ten pocit nikdy nezapomenu!

Hraniční přechod z Turecka do iráckého Kurdistánu

 

Dolmušem* jsme pak přejeli do centra města Zakho a přespali u kurdské rodiny, přátel mého průvodce.

 

IRÁCKÝ KURDISTÁN

je autonomní oblastí na severovýchodě Iráku. Na rozloze 36 000 km² žije asi 4,864 mil. obyvatel velmi pestrého složení: Kurdové, Arabové, Asyřané, Arméni, iráčtí Turkmeni, jezídové, Židé. Sunnitských muslimů je tu více než ší’itů, křesťané a jezídové tvoří menšinu. Autonomie má svou vládu, televizi, armádu, všude vlají kurdské vlajky a hraje jejich úžasná hudba. Šátky nejsou povinné, nosí je hlavně Arabky a starší ročníky. Dá se zde bez problémů koupit alkohol, na poměry Blízkého východu je oblast vcelku demokratická a liberální. Nicméně iráčtí Kurdové jsou velmi nejednotní, o moc soupeří dva klany a jejich politické strany: KDP (vládnoucí s prezidentem Barzanim v Erbilu) a PUK (Sulajmanija na východě u iránských hranic). Jejich rozepře dokonce vyústily v krátkou občanskou válku (1994) a měly vliv na fiasko referenda o nezávislosti Kurdů na Iráku (2017). Oblast iráckého Kurdistánu prošla několika genocidami: irácký diktátor Saddám Hussein Kurdy nenáviděl, v 80. letech nařídil chemické útoky, které si vyžádaly přes 100 000 obětí. Z povrchu zemského zmizelo přes 4 000 vesnic. V roce 2014 Islámský stát spáchal otřesnou genocidu na menšinových jezídech. Dnes je irácký Kurdistán považován za nejbezpečnější část Iráku.

 

Snídaně v kurdské rodině

 

Rodina s pěti dětmi žila (předpokládám, že stále žije) v rozlehlém bytě v moc pěkném obytném domě. Synové byli kdesi pryč, dcery v pubertě mě ale zvědavě okukovaly. Všechny tři i jejich máma nosily venku džíny a trička s krátkým rukávem, stejně jako my v Evropě. Ještě víc mě překvapilo vybavení bytu. Silně narušilo mou zkreslenou představu. Na stěně visela obří plazma, před ní sedačka, na hustém koberci polštáře na sezení, které jsou pro Blízký východ tak typické. Vše drahé a kvalitní. Doma nemám ani pětinu spotřebičů, které jsem zahlédla v kuchyni. Jak je tu zvykem, jedlo se na zemi u rozprostřeného ubrusu. Rodiče i děti mluvili jen kurdsky, takže jsme si moc nerozuměli. Můj průvodce mi sice něco překládal, ale jen, když se mu chtělo. 

 

Krajina a silnice v oblasti Dohuk

 

Od začátku jsem netušila, zda se do iráckého Kurdistánu vůbec dostanu, cestu jsem neměla nijak připravenou, nevěděla, kam všude pojedeme. Nakonec jsem tu strávila jen čtyři dny, mrzí mě, že mi unikla spousta zajímavých míst. V té době jsem ale neměla dotykový telefon, přístup na internet a můj průvodce neměl čas. Byla jsem vděčná aspoň za ty čtyři dny. 

Starověký most Delal v Zakho

 

Rodina mě vzala na výlet po okolí svým terénním autem, která tu mají skoro všichni. První zastávka byla ještě ve městě Zakho u starověkého mostu Delal. Tato románská stavba přes řeku Khapour vlastně mohla za mou cestu do Iráku. Jednou jsem ho totiž zahlédla na fotkách jednoho cestovatele a od té doby jsem byla iráckým Kurdistánem doslova posedlá. V Zakho jinak nic zajímavého není.

 

 

Pak jsme pokračovali kopcovitou krajinou do Amedi, hezkého města na vrcholku stolové hory. Bylo to hezké a příjemné město s pár památkami a krásným výhledem do krajiny.

Krajina okolo Amedi

 

Cestou jsme projížděli okolo nějaké bývalé pevnosti Saddáma Husseina. Nebo spíše něčeho, co z ní zbylo. 

Do hlavního města Erbil jsme přijeli sdíleným taxi. Autobusy tu nejezdí, tak je to jediný způsob veřejné dopravy. Na cestě bylo hodně vojenských check-pointů (kontrol), vojáci na mě zase překvapeně zírali a přísně se ptali, co tam jako dělám? Muž vedle řidiče se zničehonic otočil a německy pronesl, že kdybych byla jeho dcera, nikdy by mě sem nepustil. Jen jsem nato pokrčila rameny. Po zbytek cesty jsme se ale přátelsky bavili o jeho životě v Německu.

Rok před vpádem Islámského státu do Mosulu…..

 

Hlavní město Erbil (nebo také Irbil, Arbil) byla už v roce 2013 neustále se rozrůstající betonová džungle, kde pořádně nic není.

Náměstí v hlavním městě Erbil

Jen citadela uprostřed města, která se zrovna opravovala, bazar, náměstí s vodotrysky a mešita Jalil Khiat. Jinak už nic zajímavého.  Možná jen to, že jsem tu potkala zájezd britských turistů. Dnes si tu ale můžete dokonce zajít do hospody s točeným pivem.

VELKÝ OMYL O VELKÉM KURDISTÁNU

Kurdů je na světě asi 35 milionů a jsou největším národem bez vlastního státu. Obývají především jihovýchodní Turecko, severovýchodní Irák, západní Írán a severní Sýrii. Neznalí lidé se mylně domnívají, že Kurdové touží po jednom velkém Kurdistánu, což je ale strašná hloupost. V tu chvíli by se tam totiž klidně mohla rozpoutat občanská válka. Kurdové z jednotlivých států a oblastí jsou velmi odlišní, a to jazykově, politicky, dokonce i nábožensky. Nechtějí jednu společnou zemi, ale nezávislou autonomii v rámci svého státu. Co je v Turecku a Íránu nemyslitelné, se podařilo jen Kurdům v Iráku a na chvíli i těm v Sýrii. Ti syrští ve spolupráci s USA porazili Islámský stát, jenže Američané je na příkaz D. Trumpa v roce 2016 opustili a jejich sen o nezávislé autonomii zvané Rojava se rozplynul pod bombovými nálety jednoho z členů NATO. Vztahy mezi Kurdy v různých státech také nejsou dobré: iráčtí se nemají rádi s iránskými, naopak dobře vycházejí s tureckou vládou. Turečtí Kurdové spolupracují se syrskými, obě skupiny ale nenávidí turecký prezident. Takže ještě jednou – představa jednoho Velkého Kurdistánu je naprostý OMYL.

SHRNUTÍ:

Na tržnici v Erbilu. Škoda, že jsem si tuto vlajku tenkrát nekoupila.

 

Hned po překročení pozemních hranic jsou patrné rozdíly mezi oběma Kurdistány. Ten irácký je bohatý a liberální, turecký chudý a mnohem konzervativnější. V tureckém je ale spousta zajímavých památek a přírody, v iráckém skoro nic. V obou se vyplatí jet především za lidmi. Nejjednodušší cesta je přiletět do Erbilu (např. z Vídně) nebo přejet hranice z Turecka. V druhém případě si ale zkontrolujte momentální politickou situaci mezi oběma státy. Nejela bych sem v létě, kdy zdejší teploty přesahují40 °C. Horko mi bylo už v květnu. Domluvíte se tu kurdsky a arabsky, anglicky minimálně. To spíš zabodujete s němčinou, kde žije velká kurdská diaspora.

 

Iráckým Kurdistánem

 

Cestovat se sem dá a pokud vyrazíte i vy, určitě nevynechejte jezídské oblasti u Sindžáru a údolí Lališ, a pak také okolí města Sulajmanija, kde jsou krásné hory. Já je bohužel nestihla. Budete překvapeni, kolik Evropaů tu pracuje a cestuje.  

UŽITEČNÉ ODKAZY

 

  • Foto: Zuzana Habáňová
  • Úvodní foto: Zpráva od operátora
  • Navštíveno: květen 2013

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..