ZBABĚLÁ VÁLKA, PUTINOVO VÍTĚZSTVÍ A POSLEDNÍ FOTKY ŠŤASTNÉHO KARABACHU

Přísahám vám, Náhorní Karabach byl jedním z nejkrásnějších koutů světa, jaký jsem kdy navštívila. Divoké hory, starobylé staleté kláštery a ohromně srdeční lidé, na které nikdy nezapomenete. Po válce v 90. letech se znovu postavili na nohy a zničenou zemi opravili. Vždyť hlavní město Stěpanakert patřilo mezi nejhezčí na Kavkaze. Úřady, univerzity, školy, zdravotnictví, hotely, restaurace, obchody, vinařství – vše fungovalo bez problémů, do Karabachu mířilo stále více turistů. Jenže nenávist a nacionalismus okolních diktátorských režimů tento ostrůvek demokracie zcela zničily.

*vysunovací poznámky, které se zobrazí přejetím myší, u mobilu klepnutím na slov.

PROSÍM NEPOUŽÍVEJTE VE SVÝCH TEXTECH NADPISY A FORMULACE Z MÉHO ČLÁNKU.

 

KRVAVÁ MINULOST  

Nádherné hory v Černé zahradě, jak zní překlad Náhorního Karabachu (2018)

Historie konfliktu je extrémně složitá, plná hlubokých křivd bez omluvy a bezohledných politických her.

Okolo roku 180 př. n. l. patřila oblast k Arménskému království, vlivem migrace a historických událostí se tu usadily turkické kmeny (Ázerbájdžánci). Problémy se vyhrotily na začátku 20. století. Přestože Arméni tvořili většinu, Stalin uzavřel s Tureckem Smlouvu o bratrství a přátelství (1921), na jejímž základě přidělil Náhorní Karabach pod správu Ázerbájdžánu. Stalinův mix etnicky rozmanitého Kavkazu byl vyhlášený a extrémně zničující. Od 60. let docházelo k vážným etnickým konfliktům, zejména když M. Gorbačov znovu potvrdil v roce 1988 Náhorní Karabach jako součást Ázerbájdžánu. Po rozpadu SSSR (1991) karabašští Arméni vyhlásili nezávislost Náhorního Karabachu na Ázerbájdžánu, což místní menšinoví Ázerbájdžánci samozřejmě bojkotovali. Spory vyústily v krvavou válku (1992-1994), která skončila vítězstvím méně početnější a hůře vyzbrojené armády karabašských Arménů. Kromě území Náhorního Karabachu vybojovali důležitý Lačinský koridor, pupeční šnůru a jedinou spojnici s Arménií* a několik ázerských okresů. Všichni Ázerbájdžánci museli oblast opustit. Vznikla Republika Artsakh, kterou však nikdo mezinárodně neuznal*, dokonce ani samotná Arménie. V dubnu 2016 došlo k ázerbájdžánskému útoku, válka po čtyřech dnech skončila.

Vlajka Republiky Artsakh

 

Je důležité si uvědomit, že se nikdy nejednalo o konflikt náboženský, nýbrž národnostní a územní. Ázerbájdžán není žádná ortodoxní muslimská země, nýbrž velmi sekulární. Alijev veškerý náboženský radikalismus potlačuje. Od začátku století došlo mezi etniky k oboustranným pogromům – Shushi (1920), Sumgait (1988), Stěpanakert (1988), Baku (1990),  Khojaly (1992) a k vysídlení statisíců lidí.

Náhorní Karabach (Republika Artsakh) je prezidentskou republikou s demokratickým systémem a svobodou tisku. Demokraticky zvolení prezidenti vždy byli mimořádně oblíbení. Jediný problém byl, že Artsakh fungoval pod správou Arménie na ázerbájdžánském území. V Ázerbájdžánu vládne již druhá generace diktátorské rodiny Alijevů. Po otci převzal moc v roce 2003 Ilham Alijev. Jeho rodina ovládá ropné společnosti – největší bohatství země. Volby jsou zmanipulované, svoboda tisku a projevu tu neexistuje.

ČESKO-ÁZERBÁJDŽÁNSKÁ STOKA

  • Alijevova výplatní páska je plná politiků, evropských i českých. Prý aby šířili dobré jméno Ázerbájdžánu. U nás je svým vřelým vztahem k tomuto autoritativnímu režimu proslulý především J. Hamáček (ČSSD), který od něj obdržel dokonce vyznamenání! Na oplátku založil česko-ázerbájdžánskou meziparlamentní skupinu přátelství, prý za to nic nedostal (ZDE). I přes zamítnutí organizačním výborem Sněmovny si v lednu 2020 soukromě odletěli pochválit demokratičnost voleb představitelé české politické elity – K. Matušovská (KSČM) a J. Holík (SPD). Jen zapomněli vysvětlit, kdo jim cestu hradil (ZDE). Podobných případů je v české politice mnoho.
  • Na nelegálním vyzbrojování Ázerbájdžánu se podílel velmi dobrý přítel a ještě lepší sponzor M. Zemana, zbrojař J. Strnad (ZDE).
  • Do českých kapes přiteklo přes neprůhledné fondy z Ázerbájdžánu okolo 130 miliónů Kč a také 40 % české spotřeby ropy.
  • Ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí si vede SEZNAM lidí, kteří navštívili Náhorní Karabach bez povolení (od roku 2010). Já jsem dostala číslo 1020.   

 

VÁLKA 2020

Arménští vojáci neustále v pohotovosti. U pevnosti Askeran (2018)

 

27. září 2020, kdy Západ řešil koronavirus a prezidentské volby v USA, Ázerbájdžán opět na Artsakh zaútočil. V pozemním boji by karabašští Arméni šanci možná měli. Byla to však jiná, velmi zbabělá válka. I přes zbrojní embargo útočili Ázeři pomocí zakázaných kazetových bomb, raket, tureckých a zejména zabijáckých izraelských dronů. Ty létají až ve výšce tří kilometrů a nejdou sestřelit. Karabašské vojáky (ročníky 1990-2002) roztrhaly na kusy. Alijev neváhal použit bílý fosfor, kterým spálil na troud stovky hektarů lesů. I s lidmi. Součástí ázerské armády byli džihádisté ze severní Sýrie, které jim jako eskort poslalo Turecko. Člen NATO a největší spojenec Ázerbájdžánu, bez něj by tato válka nikdy nezačala.

Arménský památník na válku v 90. letech. Dnes na území Ázerbájdžánu.

 

Šestitýdenní boje skončily 10. listopadu 2020 podpisem dohody mezi Ázerbájdžánem, Arménií a Ruskem. Karabašští Arméni přišli o 2/3 území, zemřelo jich přes 2500, z domovů uteklo 100 000 lidí. Někteří dočasně, někteří navždy. Ázerbájdžán získal zpět kdysi zabrané okresy, na mír tu dohlíží ruští a turečtí vojáci.

 

RUSKÉ VÍTĚZSTVÍ

Špinavá politická rusko-turecká hra?

 

Minimální vliv a žádnou vojenskou přítomnost Ruska na svém území bylo jediné, na čem se obě znepřátelené strany shodly*. V poslední době se snažily směřovat spíše na Západ. To se Rusku nelíbilo, především u Arménie. Když už bylo jasné, že válku vyhrává Ázerbájdžán, Arménům hrozila ztráta celého Karabachu a mnoha lidských životů, vložil se do konfliktu Putin. Karabašským Arménům zůstala 1/3 území včetně hlavního města Stěpanakertu, Ázerbájdžán získal zpět kdysi zabrané části (Agdam, Lacin, Kalbajar), Hadrut a město Shushi , v minulosti centrum kultury. Dále průjezd Lačinským koridorem a Arménií do Nachičevanu, autonomní oblasti Ázerbájdžánu, která byla desítky let odříznuta od své mateřské země. Protože má krátkou hranici s Tureckem, otevřela se nevídaná obchodní cesta. Jenže nad bezpečností Arménů v Náhorním Karabachu budou dohlížet dva tisíce ruských vojáků. Rusko bude také kontrolovat „miliardovou cestu“ – Lačinský a nachičevanský koridor. Putin tak získává ohromný vliv v regionu a umístil své „mírové jednotky“ na území Arménie i Azerbájdžánu. Prý na 5-10 let. Jenže pamatujete na moldavské Podněstří či Jižní Osetii? Tam ruští vojáci měli setrvat také jen pár let a jsou tam dodnes. Putinovo Rusko pomalu získává zpět vliv v bývalých sovětských republikách: Gruzie (Abcházie a Jižní Osetie), Arménie, Ázerbájdžán, Ukrajina (Krym už je zabraný, Doněcko a Luhansk bude možná další ruskou „mírovou misí“). A samozřejmě moldavské Podněstří.

Konflikt v Náhorním Karabachu zcela překreslil mapu politického vlivu Ruska. Nejen na Kavkaze, ale i v Evropě.

Mapa bývalého území Náhorního Karabachu (červená) a uspořádání po válce 2020

 

Tato válka by nikdy nezačala bez turecké podpory Ázerbájdžánu. Turecké hlídky teď budou sledovat z ázerského území Armény, jejichž genocidu v roce 1915 nikdy nepřiznalo.

K ZAMYŠLENÍ

  • Rusku a Turecku války vyhovují. Díky nim mohou obhájit své vojenské mise.  
  • Kromě války v Náhorním Karabachu stály proti sobě Rusko a Turecko už v severní Sýrii a Libyi. Vždycky se ale nějak domluvily a území si rozdělily. Bez ohledu na jejich či místní lidské ztráty. To je ale náhoda?
  • Zajímavé je sledovat, jak s rostoucím Erdoganovým egem klesá turecká lira*. Jako by americký dolar z 20 Kč klesl na 5,60 Kč.
S průvodcem Ashotem Simonyanem v roce 2018

 

Ano, mé sympatie jsou proarménské. Zničení této nově opravené, fungující, velmi krásné země je naprosto šílené. Vyrostla tu nová generace, která starou válku nepamatuje. Neustálé připomínání krvavé minulosti vždy přináší jen smrt a další války. 25 let relativního klidu snad není málo k zahojení starých ran. Tady to ale nefunguje. Tímto konfliktem se extrémní nenávist a nacionalismus ještě více prohloubily.

Když jsem v září 2018 Náhorní Karabach navštívila, nikdy by mě nenapadlo, že se stane dějištěm krvavých politických her. Všichni bychom si měli uvědomit, že tato turecká a ruská akce není poslední. 

 

TAKOVÝ NÁHORNÍ KARABACH UŽ NIKDY NEUVIDÍTE

Fotoreport z okouzlujícího Náhorního Karabachu před válkou 2020. Při přejetí fotky v galerií myší se vám objeví podrobnější popis. Pozn.: (AM) – zůstává pod správou karabašských Arménů, (AZ) – přejde pod správu Ázerbájdžánu.

 

  • Stěpanakert  – zůstává Arménům, 40 % města je zničeno raketami. Parlament a prezidentský palác zůstaly nepoškozeny.
  • Vank a klášter Gandzasar – zůstávají Arménům
  • Shushi a kaňon Hunot – pod správou Ázerbájdžánu, v zemi největší Katedrála Krista Spasitele je zničena raketami a ázerskými vandaly. 
  • Tigranakert a okolí – pod správou Ázerbájdžánu, pevnost Alijev prohlásil za albánskou památku (je to arménské archeologické naleziště).
  • Lačinský koridor je průjezdný, na check-pointech jsou ruské a arménské kontroly/vojáci. Ázerbájdžánští (u města Shushi/Shusha do kontrol zasahovat nesmí.
  • Jméno průvodce Ashota jsem našla na seznamu padlých vojáků, osud jeho rodiny mi není znám. Většina lidí, kteří se s námi přátelsky bavili nebo nás jen tak svezli autem, žili ve vesnicích, které jsou nyní pod správou Ázerů.

 

NÁHORNÍ KARABACH: KRVAVÁ ZAHRADA KAVKAZU                                  POMOC LIDEM Z NÁHORNÍHO KARABACHU 

 

  • Fotografie: Zuzana Habáňová, Jakub Jirovský
  • Úvodní foto: Kaňon Hunot z vyhlídky Jederduz u Shushi V 2018 (AZ)

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..