Sny se mají plnit. A já začala, když jsem ve třiceti letech oslepla. Vzala jsem prostě krosnu na záda a vyrazila na vlastní pěst do světa. Chci všem dokázat, že my lidé s handicapem nebrečíme, nestěžujeme si, ale žijeme!!!

 

V dubnu 1985 jsem sfoukla svíčky, zakousla se do dortu k mým 7. narozeninám a druhý den uháněla do nemocnice, kde mi bylo oznámeno: „Máte cukrovku a budete si celý život píchat inzulín.“ No a co? Dál jsem si žila spokojeně, tak nějak na plný plyn a nemoc mě v ničem neomezovala. Cukrovka totiž nebolí.

 

Její dlouhé trvání však přináší velmi vážné a nevratné poškození organismu. V mém případě to bylo těžké postižení oční sítnice (retinopatie). Od svých 30 let trpím praktickou slepotou, vidím rozmazaně jen na jedno oko asi na 15 %, bez periferního vidění. Jakmile se setmí, nevidím vůbec nic. Nerozeznávám lidí, zakopávám o překážky. Nejnebezpečnější jsou pro mě schody. Ale přesto, ještě pořád NĚCO vidím!

 

Tato životní změna nebyla vůbec jednoduchá. Dobrou práci a společenský život jsem vyměnila za samotu. Chtěla jsem, ať si mě všichni pamatují jako dřív. Jedinou společností mi byla Mía. Krásná fena rhodeského ridgebacka. Musela jsem se znovu učit obyčejné věci, ale po čase jsem se se svým novým životem docela vyrovnala. Nejtěžší bylo začít nosit bílou hůl. Nechtěla jsem být ocejchovaná, ale protože mě každý považoval za opilce, i tu jsem nakonec do svého života pustila. Dnes je to má nejlepší kamarádka. 

 

Vlastně jsem si žila docela spokojeně. Měla jsem však jedno jediné přání: zažít ještě nějaké dobrodružství. A to se mi splnilo v červenci 2010, kdy mi můj kamarád, dnes uznávaný brněnský chirurg a gastroenterolog Lumír Kunovský, nabídl vycestovat do Thajska. Já, která jsem nikdy nebyla mimo Evropu a v letadle seděla jen jednou, si sbalila krosnu, vzala bílou hůlku a vyrazila do Asie. V letadle mi ještě oznámil, že z ohromného Bangkoku musím domů letět sama. On prý bude ještě pokračovat do Malajsie. A dobrodružství bylo tady! Když jsem pak seděla na liduprázdné pláži jižního Thajska, věděla jsem, že tohle chci zažít znovu a znovu. A začala jsem cestovat.

 

S lupou na mém jediném oku jsem se učila angličtinu, hledat levné letenky a sbírala informace o cizích zemích od zkušených cestovatelů. Na cesty jsem vyrážela s přáteli, kteří by sami nikam nejeli. Já jim to vše připravila a komunikovala, oni mi dělali „oči“. Začala jsem provozovat couchsurfing (ubytování pro cestovatele zadarmo), získala spoustu přátel ve světě a na cesty si občas vyrazila i úplně sama. Třeba do tureckého a Iráckého Kurdistánu. V roce 2014 jsem pak objevila kouzlo poutních cest, na které dodnes vyrážím s tátou.

 

A tak se smyslem mého života stalo cestovaní na vlastní pěst, především do méně navštěvovaných zemí jako je Náhorní Karabach, Kurdistán, Írán, Indie, Kolumbie, Kosovo, Sierra Leone, Bosna a Hercegovina. Cestování je  vždy o lidem a je ohromně zajímavé sledovat jejich reakcí na mou nevidomost.

 

„Jak je svět neskutečně barevný, jsem vlastně zjistila až poté, co jsem skoro přišla o zrak. No není to paradox?“ 

 

PODĚKOVÁNÍ:                            

Ráda bych poděkovala všem, kteří mi v mém životě pomáhají a mají se mnou svatou trpělivost, zejména pak mé mámě a tátovi, příteli Kubovi, mé zesnulé ridgebačici Mii, současné parťačce Taře (flat coat retriever), spolucestovatelům Ivetě Pospíšilové a MUDr. Lumíru Kunovskému. Ph.D., doc. MUDr. B. Kalvodové, CSc za záchranu zbytku mého zraku, dlouholeté kamarádce Petře Burianové a spoustě dalším.   

Vřelé díky a moc si Vás vážím!