Divoké hory, rýžová pole a tongokonany, domy připomínající lodě. Ale také potoky krve z obětních buvolů a mrtvé děti zarostlé v kmenech stromů. To je tajemná Tana Toraja na indonéském ostrově Sulawesi. A na závěr rada, jak se nejrychleji dostat do přímořské Ampany
Málo známý ostrov Sulawesi, dříve nazývaný Celebes, je jedenáctý největší ostrov na světě. Obklopují ho Filipíny, Kalimantan (Borneo), Malé Sundy a Moluky (hned za nimi Papua Nová Guinea). Na rozloze 2,5x větší než Česká republika žije téměř devatenáct miliónů obyvatel. Etnické a náboženské složení je velmi pestré. Jižní část ostrova je převážně muslimská, oblasti na severu křesťanské. Ve vnitrozemí centrálního Sulawesi žijí vedle sebe obě skupiny, což bohužel vede k občasným střetům. V roce 1998 se muslimský ramadán odehrával ve stejnou dobu jako křesťanské vánoce. Na Štědrý den v opilecké bitce pobodal křesťanský mladík muslimského. Událost odstartovala násilí, které po sobě zanechalo stovky mrtvých a tisíce uprchlíků bez domova. Krvavé střety pokračovaly ještě několik let, podobná situace byla i na vedlejších středních Molukách. Dnes je sice klid, vztahy jsou však křehké a napjaté.
Vulkanický ostrov svým nezvyklým tvarem připomíná květ orchideje. Nebo taky chobotnici se čtyřmi chapadly. Kvůli špatné infrastruktuře je nemožné jej procestovat celý během našeho třítýdenního pobytu. Do hlavního města Makassar na samém konci jižního prstu přilétáme s přítelem Kubou o půlnoci. Mimochodem let z Prahy nám trval 38 hodin. Sice jsme 4x přestupovali (v Kyjevě, Dubaji, katarském Doha a Jakartě), ale pár tisíc korun ušetřili. V Makassaru se nezdržujeme, po pořádné dávce spánku koupíme místní SIM kartu s internetem a večer odjíždíme do vnitrozemí ostrova. 320 km zvládne klimatizovaný autobus za devět hodin. „Dálnice“ připomíná tankodrom, jako bychom jeli po lavině kamení. Silnice ale prý patří k nejlepším v zemi.
TANA TORAJA
Jsme v jedné z nejzajímavějších částí Indonésie, jakou nikde jinde na světě nenajdete. Šťavnatě zelená horská krajina je poseta políčky rýže, kávovníky a tropickými plodinami. Volně se pasoucí vodní buvoli symbolizují bohatství a společenské postavení rodiny. Největší turistickou atrakcí jsou tradiční domy tongkonany. Jejich střechy připomínají lodě, na kterých původní obyvatelé v dávných dobách připluli. Nebo také rohy obětních buvolů, kterými jsou stavby bohatě zdobené. Jsou jich tu celé vesnice, rýžové sýpky, dokonce i hotely. Mezi nejhezčí patří vesnička Kete Ketsu. Protože je začátek sezony (polovina dubna), turistů tu zatím moc není. Když si ale vychutnáváme skvělou místní kávu, zaslechneme známou řeč. Míjí nás velká skupina Čechů s průvodcem. Ten nás srdečně zdraví, více se ale nebavíme. I když v mém okolí nikdo Sulawesi neznal, při hledání informací na internetu jsem byla překvapená, kolik Čechů ostrov již navštívilo.
Ve stromě se vydlabe díra a tělíčko mrtvého dítěte do ní vloží. Otvory se časem zacelí, takže nikdo dodnes neví, kolik dětí ve stromech je.
Torajové (v překladu venkované, horalé) vyznávají křesťanství. Součástí jejich života však stále zůstávají krvavé rituály původní animistické víry Alok Todolo (úcta k předkům). Smrtí tu totiž život nekončí. Nebožtík je až do pohřbu považován za nemocného či spícího. Nákladný obřad se často koná několik let po smrti, až na něj rodina našetří. Nechtějte vidět, jak vypadá částečně mumifikované tělo. Většina peněz padne na nákup obětních buvolů. Ti jsou během života s láskou opečovávaní, před slavností však nehumánně podřezáváni na břehu řeky. Pohřebních ceremonií se účastní stovky až tisíce hostů a trvají i týden. Turisté jsou vřele vítáni, stačí jen přinést nějaký dar. Tělo je potom pohřbeno v jeskyni ve zdejších srázech, místo se označí soškou tau-tau, která má oblečení i obličej zesnulého. Jsou všude okolo, nejvíce u vesniček Lemo a Londa. Naprosto šokující je pak pohřbívání děti, kterým ještě nevyrostly zuby. Ve stromě se vydlabe díra, kam je tělíčko uzavřeno dřevěnými dvířky. Místní věří, že dítě čerpá sílu z mízy stromů, vyroste a v 16 letech odletí. Protože se otvory časem zacelí, nikdo dodnes neví, kolik dětí ve stromech je. Najdete je např. v Kambiře.
Jako většina turistů, i my se ubytujeme v městečku Rantepao. Hotel Pison je hezký a docela levný (330 Kč/dvoulůžkový pokoj se snídaní). Užíváme si kvalitní wifi, teplé vody a toalety západního typu. S tímto luxusem se teď na dlouhou dobu rozloučíme. Kocháme se výhledem na okolní hory. A omamnou vůní kávy. Přímo pod balkónem je pražírna kávy, kde nám ji i čerstvě pomelou.
Pořád jsme si ještě neodpočinuli z dlouhého přeletu a nechce se nám ztrácet čas v místní dopravě. Proto si tradiční vesničky a krásnou krajinu projedeme s průvodcem v pronajatém autě. Na turisty zvyklá Tana Toraja není levná, ale zase toho vidíme opravdu hodně.
Druhý den ale oblastí cestujeme sdíleným taxi kijang spolu místními. Dojedeme až do správního města Makale, kde nás zastihne mohutný déšť. Nevadí, úkryt se šálkem kávy nám nabízí ve své služebně vysmátí policisté. Z vysokého kopce Buntu Burake shlíží na město ohromná socha Krista. Je poměrně nová, z roku 2015, celá z bronzu a měří 40 metrů. O 10 metrů převyšuje známější příbuznou v Rio de Janeiru. Škoda, že jsme o ní nevěděli dříve, už nemáme čas se k ní vydat. Tak si aspoň vyfotíme sochu hrdého torajského bojovníka uprostřed města.
Rýžová pole
Krajina
Krajina
Domy tongkonany
Zdobení rohy
Torajské děti
PŘEJEZD DO AMPANY
Předpověď hlásí deštivé počasí, a tak prcháme za sluníčkem k moři. Do 530 km vzdáleného přístavu Ampana trvá cesta vnitrozemím skoro dva dny. Jezdí tak všichni turisté a určitě stojí za to, zastavit se u malebného jezera Poso nebo okolních národních parcích. Já ale našla rychlejší způsob. Nočním autobusem se vracíme po tankodromu do hlavního města Makassar, hned sedneme na letadlo (Sriwijaya air – 1000 Kč, vnitrostátní lety jsou opravdu levné) a za hodinku jsme na úplném konci východního chapadla, ve městě Luwuk. Přistání letadélka na malé ranveji podél křišťálového moře je naprosto impozantní. Cestovatelé odtud jezdí do Ampany taxíkem za nekřesťanské peníze. Zkouším zavolat na číslo, které si v Luwuku vyfotila novinářka Klára Křížová (http://zena-in.cz/) a za chvíli se vezeme v dodávce zvané bemo mezi pytli rýže a cementu. 200 km po rozbitých cestách nám zabere osm hodin a ušetří spoustu peněz.
Budí mě záplava slunečních paprsků a zvědavě vybíhám před dřevěnou chatku. S úžasem zírám na hladinu průzračného moře probleskující mezi kokosovými palmami. Jsme v ráji! Ale kdepak, ten nás čeká za pár hodin.
Kontakt dopravy
Pobřeží v Ampaně
Náš bungalov
My a tuk-tuk
MŮŽE SE VÁM HODIT:
- jak se dostat na Sulawesi? Pořídit si z Evropy nejvýhodnější letenku do Jakarty, Dempasaru (Bali), Kuala Lumpuru nebo Singapuru. Odtud najdete spousty levných letů na Sulaweis asijskými aerolinkami. My letěli z Prahy do Dubaje s Ukraine International Airlines, z Dubaje do Jakarty s Qatar Airways (13 000 Kč), z Jakarty přelet do Makassaru (1100 Kč)
- z Makassaru do Tana Toraja jezdí každý večer několik pohodlných klimatizovaných autobusů různých společností. Nejlepší jsou např. Bintang Prima a Litha Bus (okolo 200 Kč/8-9 hodin). Když je dobré počasí, je možné letět se společností Trans Nusa. Lístek nám zařídil hotel dopoledne v den odjezdu.
- kupte si indonéskou SIM kartu s internetem (např. Simpati). Je levná funguje všude (mimo Togianské ostrovů, kde není signál). My ji koupili přímo na letišti. 5 GB za pár stovek nám oběma stačilo. WIFI je tu ale běžná věc (mimo Togianské ostrovy)
- nejlepší čas, kdy vyrazit je od dubna do října
NÁSLEDUJÍCÍ CESTOPISY O SULAWESI: