I přes nevyřešený politický status se karabašští Arméni po značně krvavé válce v 90. letech znovu postavil na nohy. Živé hlavní město Stěpanakert bylo plné obchodů, restaurací a krásných fontán. Fungovaly školy, ministerstva a dokonce i nový fotbalový stadion. Opravily se památky, infrastruktura, vznikaly zajímavé turistické stezky. A konečně přijížděla spousta turistů! Jak by ne, objevili jeden z nejkouzelnějších koutů Kavkazu. Možná i světa. V neděli 27. září 2020 na oblast nečekaně zaútočil Ázerbájdžán a začala jatka. S pomocí zakázaných bomb, raket a dronů chce Náhorní Karabach etnicky „vyčistit“. Svět mlčky odvracel tvář, OSN a NATO jsou opět k ničemu. Koho zajímá malý chudý Karabach? Ropa a prachy od diktátora Alijeva, to je jiná liga! Jenže tady šlo trochu o více. Chcete vědět co Arménům vlastně zůstalo a kdo zvítězil? Ázerbájdžán to nebyl!
Ve své reportáži Vás chci stručné seznámit s historií, problémem a hlavně neobyčejnou krásou Náhorního Karabachu. A taky o tom, kdo je vítěz.
*vysunovací poznámky v textu
Prosím, nekopírujte můj originální název a podnázvy do svých textů. Tak jako auto článku o NK v časopise Lidé a Země 08/2020. Děkuji a přeji krásné čtení!.
ZBABĚLÁ VÁLKA A PUTINOVO VÍTĚZSTVÍ V NÁHORNÍM KARABACHU POMOC LIDEM Z NÁHORNÍHO KARABACHU
PROBLÉM NÁHORNÍHO KARABACHU
Náhorní Karabach je nezávislá republika, kterou však mezinárodně nikdo . V oblasti o velikosti dnes žije 147 000 karabašských Arménů a je pod správou . Zabírá však 16 % území Ázerbájdžánu, k němuž legislativně patří. V 90 letech zde proběhla krvavá občanská válka a Ázerbájdžánci byli vyhnáni. Náhorní Nejedná se o konflikt náboženský. Karabach je však pro oba národy historicky i kulturně důležitý, oba na něj mají oprávněný nárok. Současné křehké příměří skončilo v neděli 27. září 2020, kdy Ázerbájdžán zaptočil na Náhorní Karabach. Skončila po šesti týdnech, přesně v pondělí 9. 11. 2020 podepsáním dohody mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Ruskem. V tu chvíli se začíná překreslovat mapa politického vlivu. Vítězem této války je totiž Rusko (viz závěr článku).
V názvu je také značný chaos. Dříve , dnes arménsky Republika , ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ se překládá jako černá horská zahrada. Označení separatistické území není výjimkou.
SOUČASNOST: Během roku 2012 bylo příměří porušeno 3000 výstřely, v roce 2015 dokonce 60 tisíci. V dubnu 2016 vypukly intenzívní boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem. Trvaly čtyři dny, bilancí je několik desítek mrtvých vojáků.
27. září 2020 zaútočil Ázerbájdžán s pomocí Tureckem najatými džihádisty ze Sýrie. Arménské vojáky (ročníky 1990-2000) a civilisty trhají na kusy zakázané rakety a drony z Izraele. Letadla na bezmocný Karabach sypou bílý fosfor a zapalují lesy. I s lidmi.. Umírá přes 2400 Arménů, země je v troskách.
VYŘEŠENÍ PROBLÉMU je v nedohlednu. Arméni požadují uznání nezávislosti Náhorního Karabachu, Ázerbájdžán vyklizení Armény okupovaných území. Toto stanovisko podpořil i Evropský parlament v roce 2010.
V ZEMI, KTERÁ NEEXISTUJE
Náhorní Karabach mě vždycky velmi lákal. Když jsme v srpnu 2018 cestovali po Arménii, byl by hřích ho nenavštívit.
Z jerevanského nádraží Kilikia vyrážíme brzy ráno nacpaným minibusem. Dostat se do Karabachu je možné pouze po silnici z Arménie. Buďto málo frekventovaným průsmykem Sodk, divokou krajinou bez památek a větších měst. Nebo klasickou cestou přes arménské městečko Goris. Na hranicích kontrolují jen cizince, úředník si nás zapíše a radí, kde vyřídit víza. Peníze měnit nemusíme, v Karabachu se platí arménským dramem . Arménská SIM karta však přestává fungovat, Karabach má svou vlastní síť Karabakh Telecom. Projíždíme hornatým Lačinským koridorem, pupeční šňůrou s Arménií. Nikdy ke Karabachu nepatřil, žili zde převážně Ázerbájdžánci. Dnes skoro nikdo.
Po sedmi hodinách a 320 km jsme v hlavním městě země, ve Stěpanakertu. Ani se nestihneme rozhlédnout po nějakém ubytování, jakýsi hromotluk popadne naše krosny a uhání ke své naleštěné Volze. Prý má krásný hotel se super wifi. Tak tedy jedeme! Jmenuje se Ashot a z jeho Ashot „hotelu“ by spousta lidí rychle utekla. Tak jako turista, kterého přivezl chvíli po nás. A to vypadal jako drsňák!
Jenže tady nejste na riviéře. Tady jste v Náhorním Karabachu! Zvenku vypadá ubytování jako sklad, uvnitř trochu líp. Kuchyňka na otevřeném balkoně s kouzelným výhledem na město, v koupelně neustále kape voda, záchod naštěstí splachuje a wifi sviští opravdu skvěle. Naša komnata charašo! Na angličtinu tady zapomeňte. Na arménštinu taky, je příliš těžká. Domluvíte se jedině rusky. Je lehká, dá se v ní improvizovat a po měsíci na Kavkaze bez problémů gavarim parusky. Tak například: v komnatě lampička bum znamená: v pokoji přestalo svítit světlo.
Kdo by to byl čekal, že v ulici před „hotelem“ najdeme asi šest obchůdků s potravinami. Oblíbíme si ten s usměvavou Marií, která nás každý den srdečně vítá. Největší plochu zabírá regál s alkoholem. Všude samá oghee, místní ovocná pálenka s 60 % alkoholu. Víno tu chutná úplně jinak než v Evropě. Tak nějak zkaženě. Tak jako po celém Kavkazu. Člověk si na něj ale po pár hltech zvykne. Nakonec se z Ashot hotelu stane naše srdcovka.
Na ministerstvu zahraničí si během chvilky vyřizujeme víza za 3000 AMD (150 Kč – r. 2018). Dnes jsou prý zadarmo, více informací najdete ZDE. Máte-li v plánu navštívit Agdam, do žádosti ho neuvádějte. Kartičky s vízy nám do pasu jen vloží. Pokud si je tam vlepíme, s tímto pasem už nesmíme do Ázerbájdžánu. Jsme oficiálně v zemi, která oficiálně neexistuje!
Cizincům, kteří Náhorní Karabach navštíví bez souhlasu ázerbájdžánské vlády, bude vstup do Ázerbájdžánu zakázán. I když si víza do pasu nevlepíte, ázerbájdžánská vláda si eviduje SEZNAM lidí, kteří Karabach od roku 2010 bez povolení navštívili. Obsahuje přes tisíc jmen, včetně Čechů a Slováků. Včetně mě.
S Ashotem a jeho nablýskanou Volhou jedeme na obhlídku země.
VANK (zůstává Arménům)
Něco tak bizarního bych v Náhorním Karabachu nečekala! Městečko vypadá jako barevná stavebnice, v které nejvíce vyniká hotel Electric. Připomíná loď, a tak mu místní říkají Titanik. Hned vedle dovádí děti v lunaparku. Chodníky a cesty jsou úplně nové. Obnovu a výstavbu města včetně školy, nemocnice a dvou hotelů financoval místní rodák, rusko-arménský obchodník Levon Hajrapetyan. V roce 2008 proslavila Vank masová svatba 500 arménských párů. Mě však tento barevný legoland nezajímá. Naproti stojí dlouhá zeď. Celá polepená stovkami ázerbájdžánských SPZ. Stovky aut = stovky rodin, které odtud musely uprchnout. Běhá mi mráz po zádech.
KLÁŠTER GANDZASAR (zůstává Arménům)
V kopcích na Vankem se tyčí Gandzasar, nejznámější klášter v zemi. Místní jsou na něj velmi hrdí, potvrzuje, že Arméni v Karabachu žili již před tisíci lety. Pohled do krajiny je naprosto úchvatný. Rozjímání nám naruší vojenská auta. Na korbě sedí snad celá armáda. Někteří vojáci se smějí, někteří mračí, české cigarety ale chutnají všem. Společná fotka je mým TOP úlovkem.
Kousek pod kostelem nás čeká další překvapení. Ohromná lví hlava s tlapou vytesaná do skály. Prý je to atrakce pro turisty.
Opouštíme hory, kde před válkou žili převážně Arméni a pomalu míříme do nížin, dříve obývanými Ázery.
Na výletě s Ashotem
Škola ve Vanku
Vank - zeď z áz. SPZ
Gandzasar
Armáda
Lví tlama ve skále
TIGRANAKERT A OKOLÍ (přejde po Ázerbájžán)
„Vítejte v Ázerbájdžánu,“ hlásí telefon. Jsme nedaleko linie příměří, za níž se již nachází nepřítel. Neustále kolem nás projíždí vojenská auta.
Zvlněná krajina bývala domovem převážně Ázerů. Tigranakert je však arménské archeologické naleziště z 1. stol. př. n. l. Uvnitř zachovalé se nachází muzeum, na kopci opodál malý kostelík. Pro Armény další důkaz, že tu žili již před naším letopočtem.
Žádala Ashota, at nás vezme do Agdamu – kavkazské Hirošimy, Sice to slíbil, později nám ale jen zastaví u válečného památníku – tanku T-72 a kamsi mávne rukou:
„Tam je Agdam.“ Prý je to tam nebezpečné. Později mě to dost mrzí, i přes zákaz sem turisté často jezdí. Místní vědí, proč Agdam neukazovat.
Agdam (vrací se zpět Ázerbájdžánu) býval prosperující město plné života. Na konci 80. let zde žilo téměř 40 000 lidí, převážně Ázerbájdžánců. K Náhornímu Karabachu totiž nikdy nepatřil. Za války byl zcela zabrán Armény a veškeré obyvatelstvo uteklo do Ázerbájdžánu. Po vytvoření linie příměří zůstal na straně Karabachu. Arméni jej zcela zničili a rozebrali stavební materiál, aby se původní obyvatelé již nikdy nevrátili. Naprosto opuštěnému a zdevastovanému městu se přezdívá „kavkazská Hirošima“.
Agdam je dnes zastoupen fotbalovým klubem FK Qarabag, který hraje první ligu v Ázerbájdžánu. Sídlí v Baku.
Cestou zpět do Stěpanakertu míjíme jediné letiště v zemi. V roce 2009 bylo nově zrekonstruováno, otázka vzdušného prostoru však není dodnes vyřešena. A dlouho nebude. Stěpanakertem kdysi vedla také železniční trať z Tbilisi do Baku. Od začátku války tudy již žádný vlak neprojel. Dnes je možné cestovat jen autobusy, maršůtkami a taxíky. Infrastruktura byla ještě před pár lety v dezolátním stavu s krátery po odstřelování. Dnes spojuje obydlená místa síť nádherných silnic. Takové u nás nenajdete.
Po válce byl Karabach plný min. Usmrtily 123 lidí, více než 300 zranily. Většina země je již vyčištěna a výstražné cedule u minových polí jsou jen v neobydlených okrajových částech. V institutu na vyhledávání a likvidaci min mi pár ceduli půjčí k vyfocení. Škoda, že mi ani malou ceduličku nechtějí prodat.
Tigranakert
Tigranakert
S místními
Nedaleko Ázerbájdžánu
Agdam v dálce
Kvalitní silnice
STĚPANAKERT (zůstává Arménům)
Na kopci u Stěpanakertu stojí ohromné sousoší. Jmenuje se, všichni mu ale říkají Tatik u Papik (babička a dědeček). Ohromné obličeje symbolizují tvrdost a odvahu zdejších lidí.
Hlavní město je , a kulturním centrem země.
Ještě nedávno válkou poničené město dnes zažívá ohromný stavební boom. Vše prý financuje karabašská diaspora v zahraničí a Arménie. Tam jsme ale na tak zajímavé město a kvalitní infrastrukturu nikde nenarazili. Centrum nás naprosto okouzlí. Všude je čisto a pořádek. Spousta zeleně, fontány, sochy, nádherně zrekonstruovaný fotbalový stadion a dokonce semafory s časovačem! Ty jsem u nás nikdy neviděla.
Na náměstí u parlamentu a prezidentského paláce si připadáme jako někde v západní Evropě. Hlavou státu je , který je volen na dvě volební období. Současný Bako Sahakyan je tak populární, že jej zvolili dokonce potřetí. Zdejší lidé si nemohou dovolit politické ani žádné jiné rozepře. Musí držet spolu. V tom je jejich síla. To mě napadne u nevšední fontány ve tvaru spojených rukou.
Zastaví se u nás starý muž s igelitkou. Vypadá jako bezdomovec. Bezchybnou angličtinou se ptá, odkud jsme. „Čechoslovakia“ a jemu se rozzáří oči. Má neskutečně laskavý obličej. Sbírá mince a prosí mě o nějakou českou. Dám mu všechny, co mám. Prosím ho o společnou fotku. Vytáhne starý hřeben a dlouho si pročesává své šedivé vlasy. Jsem jeho aurou zcela paralyzována. Ani se nestihnu zeptat, kde se naučil tak dobře anglicky.
Tatik u Papik
Centrum
Nádherné lavičky
Semafor s časovačem
ŠUŠI (přechází pod správu Ázerbájdžánů, což je velká tragédie pro Armény)
bylo před válkou jedním z největších kulturních a uměleckých center Zakavkazska. Denně tu vycházelo 21 novin, byly tu dvě tiskárny, dvě divadla, dvě gymnázia. Pět velkých arménských chrámů, kostely, kapličky a perská mešita. Nádherné barevné město, kde žilo v toleranci a klidu 17 000 lidí. Dnes jich tu je jen 4500. Zůstaly dva kostely a překvapivě i mešita s minarety. Opuštěná a zchátralá.
80 % města bylo zcela zničeno. Nové cesty a chodníky dnes lemují mladé stromky a fontánkami s pitnou vodou. Zrekonstruované paneláky mají dokonce i plastová okna! Pobaví nás důmyslný systém sušení prádla. Mezi domy a protějšími stožáry jsou vysoko nad ulicí nataženy šňůry plné vypraného oblečení.
A mezi touto novotou stojí rozstřílené ruiny domů, němí svědkové minulosti.
Šuši leží na náhorní plošině ve výšce okolo 1800 m.n.m. Z hradeb staré pevnosti je fantastický výhled na Stěpanakert a Malý Kavkaz. Město bylo na začátku války pod kontrolou ázerbájdžánské armády, která odtud hlavní město odstřelovala. 9. května 1992 arménské síly město dobyly a veškerá ázerská populace uprchla. Tento okamžik spolu se zabráním Lačinského koridoru naznačil, že Arméni směřují k vítězství.
Nečekaně se tu objeví zájezd turistů – mix Italů, Němců a Asiatů s arménským průvodcem. Je patrné, že Náhorní Karabach začíná turisty stále více přitahovat.
Ve vítězství karabašských Arménů nikdo nevěřil. Jak je možné, že Ázerbájdžán, díky ropě bohatý, největší a nejlidnatější stát v regionu, s Armény prohrál? Možná díky arménské houževnatosti a tvrdé povaze vypěstované životem v horách.
Další údaje: Arménie: 177-187 děl, 90-173 tanků, 290-360 obrněných transportérů, 39-200 bojových vozidel Ázerbájdžán: 388-395 děl, 436-458 tanků, 558-1264 obrněných transportérů, 389-480 bojových vozidel.
Ve městě jsou dvě a první otevřená turistická kancelář v zemi. Už se chystáme jet zpět do Stěpanakertu, ale paní v infocentru nám radí, zajít se ještě podívat na jakýsi Jerderduz: „Eto krasivoje mjesta.“ Tak tedy charašo, my pajďom tuda!
Projdeme pastvinami za městem a pak už jen s úžasem zíráme na neuvěřitelný kaňon zařezaný hluboko do hor. Marně přemýšlím, zda jsem takovou nádheru už někdy někde viděla. Ohromný relax od smutné Šuši.
Uvnitř katedrály
Místní paneláky
Vše opraveno
Pozůstky války
Pevnost v Šuši
Výhled z pevnosti
Jerderduz
Jerderduz
KAŇON HUNOT ( přejde pod Ázerbájdžán)
Tato podívaná se jmenuje kaňon a další den se vydáváme do jeho nitra. Mašrutka nás vyhodí u opuštěné cesty. Řidič jen mávne rukou, kudy máme jít. Dle Ashota tu prý potkáme spoustu lidí. Nikde nikdo. Jen kráva na louce nás udiveně pozoruje.
Náhle z křoví vyběhne bílý psík. Za ním starý pán. Prý máme jít za ním. Narodil se v Baku, odkud musel s rodiči uprchnout. Za Sovětského svazu prý bylo dobře. Nebyla totiž válka. Pak už slyšíme dětský křik. V řece na dně kaňonu skotačí spousta dětí, okolo postávají dospělí. Tohle jsme tedy nečekali.
Ani dva české kluky z Liberce, kteří se ve svém starém Seatu vydali přes Balkán, Turecko a Írán až kamsi do Tádžikistánu, a pak přes Rusko zpět domů. Jediní Češi, které jsme za celý měsíc na Kavkaze potkali. Kaňonem vede zajímavý karabašský trek zvaný Janapar trail.
Stezka (na webových stránkách je napráno, že po vyčištění po válce budou některé její části zpřístupněny) dlouhá 200 km prochází napříč celým Náhorním Karabachem. Vede úchvatnou krajinou, horami, roklemi, horskými vesnicemi, kolem řek a vodopádů. Je značena modrým obdélníkem se žlutým otiskem bosé nohy a zabere vám 14 dní. Začíná na jihu v Hadrutu, přes Šuši, Stěpanakert, Gandzasar a Dadivank pokračuje až k termálním pramenům Zuar a k vesnici Menašen. Dnes je stezka prodloužena až do Arménie v délce 500 km. Stan nepotřebujete, v každé vesnici se dá po domluvě přespat. Velmi dobře zpracovaná oficiální stránka: http://www.janapartrail.org/wiki/Main_Page
Vracíme se do první vesnice, odkud by nám zpět měla jet mašrůtka. Nic ale nejede. Několik řidičů sice zastaví, přátelsky se vyptávají, odkud jsme a jak se nám tu líbí. Všichni ale jedou opačným směrem. Pak na nás zavolá starý pán, který veze zeleninu do Stěpanakertu. Ashota dobře zná, pochází právě odtud a je to jeho soused.
Cedule
Opuštěná kráva
Nádherný kaňon
Na treku
Večer se ve fastfoodu zapovídáme s armádním velitelem. Také se ptá, jak se nám v jeho zemi líbí a vypráví o svých cestách po západní Evropě. Přátelský, hrdý, charismatický. Dodnes na rozhovor s ním vzpomínáme. Tak jako na všechny, které jsme v Náhorním Karabachu potkali.
Ashotovo jméno jsem v říjnu 2020 našla na seznamu padlých vojáků. Stěpanakert je nelegálními bombami srovnaný se zemí. Lesy hoří a v nich umírají tisíce mladých vojáků.
Cestou zpět do Arménie na nás zbylo místo až úplně vzadu. Jako první cítíme z motoru obrovský žár. Za chvíli jej cítí i řidič a autobus kolabuje. V pustém Lačinském koridoru čekáme na náhradní vůz. Přijede za hodinu, můžeme pokračovat dál. Během pěti minut všichni cítíme strašný smrad. Přestaly fungovat brzdy. A tak zase hodinu čekáme na nový minibus. A víte, co je na tom nejlepší? Nikdo nenadává, nikdo se nerozčiluje. Lidé se přátelsky baví, smějí a opět vyzvídají, jak se nám u nich líbilo. Veselý pán si nás fotí na mobil. Žije v Jerevanu a do Stěpanakertu jezdí pracovat do továrny. Je mu hodně přes sedmdesát. Síla místních lidí je v jejich soudržnosti.
CO ŘÍCT ZÁVĚREM A KDO ZVÍTĚZIL VE VÁLCE 2020?
Cestovala jsem po nemálo zajímavých a exotických zemích. Náhorní Karabach patří k nejkrásnějším koutům, jaké jsem kdy navštívila. Dodnes si pamatuji všechny přátelské lidi, které jsem potkala. Takový Karabach už asi neuvidím, ale centrální část pod kontrolou Ázerů nebude.
I když diktátor Alijev splnil třicetiletý sen svých poddaných, vrátil jim kdysi zabrané okresy okolo Náhorního Karabachu a jeho rodina může dál ovládat státní ropné společnosti a falšovat volby, není vítěz. Podzimní válka roku 2020 konečně otevřela cestu z Ázerbájdžánu do odříznuté autonomie Nachičevan a dál do Turecka, jenže důležitý Lačinský koridor (o který šlo především) a cestu napříč Arménií bude ovládat Rusko. Nebude to pět nebo deset let, jak se všude píše. Jen si vzpomeňme třeba na Podněstří. Pod nadvládou Ruska bude minimálně do Putinovy smrti. Tímto získalo Rusko ohromný vliv na Ázerbájdžán a Arménii. Nesmíme opomenout Gruzii (Abcházie, Jižní Osetie) a moldavské Podněstří. Krym si už vzal, další na řadě je Doněcko a Luhansk. Putin si bere zpět to, co Rusko v 90. letech ztratilo Politická mapa světa se pomalu začíná překreslovat.
Aktuální vývoj v listopadu 2020: město Lačin by měl možná zůstat Arménům, katedrála v Šuši je Ázery pomalu ničena, klášter Dadivank v severní části vrácené Ázerům bude prý pod kontrolou Ruska. Putin se také zaručil, že zdejší kláštery ničeny nebudou.
Modlím se za mír, modlím se za Republiku Artsakh.
