SEVERNÍ JORDÁNSKO (1. ČÁST): MADABA, HORA NEBO, MRTVÉ MOŘE & JERASH

Úchvatné výhledy z posvátné hory Nebo. Nevinně modrá hladina Mrtvého moře, které vás může i zabít. Jerash, antické město tisíců sloupů, jen pár kilometrů od válkou zmítané Sýrie. Vždy jsem toužila Jordánsko, zemi biblických příběhů, navštívit. V životě by mě ale nenapadlo, že sem pojedu točit film!

 

JAK TO VŠE ZAČALO?

Osudovým setkáním s charismatickou režisérkou JANOU ŠEVČÍKOVOU. Právě natáčí dokument o životě nevidomých, jehož součástí jsem se stala. Chtěla natočit, jak dokáži sama s bílou hůlkou cestovat po světě. Navrhovala Slovensko nebo Rumunsko. Jenže sem bych si sama jen tak nevyjela, zdejší lidé jsou na můj vkus málo kontaktní. Věděla jsem, že to musí být jedině Blízký východ nebo Indie. 

 

Jordánská vlajka

 

Spousta lidí okolo nezajímá, jak zvládnu cestovat sama bez zraku, ale jak to je s penězi.  Co mi kdo zaplatí a kolik za to dostanu. Takže vážení, celou cestu jsem si financovala sama. Dokumentární film má velmi omezený rozpočet, více účinkujících a bude se ještě nějakou dobu natáčet. Bylo tedy nutné, aby cesta stála pro všechny co nejméně. I přes počáteční obavy a nedůvěru k tomuto regionu jsem režisérku Janu přemluvila a v březnu 2018 vyrážíme spolu s kameramanem Jaromírem a zvukařem Michalem na low cost (nízkonákladovou) jízdu po Jordánsku.

 

Jordánské hašimovské království je monarchií v čele s populárním králem Abdullahem II.

Na rozloze 89 206 km² žije 10 mil. obyvatel, z toho téměř 3 mil. uprchlíků především z Palestiny. Obyvatelstvo tvoří nejen Arabové, ale také Arméni a křesťané. Hlavním městem je Ammán, platí se jordánským dinárem a domluvíte se bez problémů anglicky

 

Ještě nedávno se do Jordánska cestovalo levně přes jihoizraelský Eilat. Letenka z Bratislavy nebo Polska vyšla na úžasné 2000 Kč. Odtud je to do jordánské Aqaby jen 30 km. Dnes však existují výhodné lety z Prahy a okolních letišť přímo do Ammánu, nejčastěji s Ryanairem. Při hledání nízkonákladových letenek po Evropě a Blízkém východě se mi nejlépe osvědčil Azair, hlavně díky výborným parametrům vyhledávání.

 

Navštívená místa

 

My ale díky Janiným kontaktům letíme výhodně z Prahy s rumunskou aerolinkou TAROM. Cesta začíná velmi dobrodružně.  Zadýchaný kameraman se na letišti objeví až po uzavření check-inu. Tzn., že si již nemůže odbavit zavazadlo, kde má potřebné věcí k natáčení.  Většina společností by se s námi vůbec nebavila, je to prostě naše chyba. Rumuni se však po srdceryvném přemlouvání smilují, Jaromíra i přes půlhodinové zpoždění odbaví a my stále trochu ve stresu odlétáme vstříc novým dobrodružstvím.  

 

BUKUREŠT

Pohoda v Bukurešti

 

V hlavním městě Rumunska máme 10hodinový přestup. Než sedět na letišti, radši vyrážíme na obhlídku města. Pečlivě jsem ji naplánovala. Procházku okolo Paláce Parlamentu, bývalého Ceausescova sídla, historickou částí města a posezení na některé z venkovních zahrádek u kávy a vína. Já v hezké sukýnce, ať mi to před kamerou sluší. Moc jsem se těšila. Nějak mi ale nedošlo, že je začátek března. Když dorazíme po úmorné hodinové jízdě přeplněným autobusem do centra, je už dávno tma. A já vůbec nic nevidím. Leje jako z konve, i v teplých bundách je všem zima. Po dlouhém hledání zapadneme zcela promočení do zakouřené hospody. Tak tohle moc nevyšlo. Ale kávu a místní víno tu mají výborné.

 

POHODOVÁ MADABA

Mešita v Madabě

 

Do Ammánu přilétáme uprostřed noci. Všem turistům doporučuji zakoupení  JORDAN PASSu. Vyřizuje se předem, online a zahrnuje vízum, vstup do Petry a čtyřiceti dalších památek. Finančně i časově se vyplatí, zejména těm, co přijíždějí z Izraele. Na izraelsko-jordánském přechodu Eilat/Aqaba totiž vízum na místě nedostanete (2018).

Původní plán byl jet prvním ranním minibusem, ale protože jsme čtyři, taxi se vyplácí. Za půl hodiny stojíme uprostřed liduprázdné Madaby. Opuštěné ulice vypadají strašidelně, hlavně díky vřískotu toulavých koček. Po dlouhém hledání najdeme náš hotel jménem, jak jinak, než MADABA. Rozespalý chlapík na nás nechápavě zírá. Jsou čtyři ráno a naše pokoje budou k dispozici až po jedenácté. Přátelský majitel Sámer nás však hned zve do obývacího pokoje, pohostí výborným šalvějovým čajem a lehkou snídani. Během chvilky všichni tvrdě usínáme na pohodlných pohovkách.

 

Kostel Sv. Jiří s Madabskou mapou
Mešita po setmění

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odpoledne si do výstřihu ukrývám nenápadný mikrofon a s kamerou v patách vyrážím do centra. Město se silnou křesťanskou menšinou turisté navštěvují jen krátce, a to především kvůli slavné Madabské mapě. Podlahová mozaika z 6. stol., zachycující Svatou zemi a Jeruzalém, se nachází v kostele Sv. Jiří, přímo naproti našeho hotelu. Bílé domy mi trochu připomínají městečka v jižním Španělsku, hustý provoz mi ale jasně dává najevo, že jsem na Blízkém východě. Spletité uličky jsou plné obchůdků se vším možným. Oproti jiným částem země jsou ceny poloviční, první den si všichni nakupujeme spoustu dárků. Upovídaný Arab se může přetrhnout, zejména když ho naladím, že jeho obchod bude slavný. Bude totiž ve filmu! 😀  Po městě chodím sama, štáb se snaží být nenápadný kdesi daleko za mnou. Když se však setmí, zakopávám o každý schod, každou nerovnost. Hodný obchodník z protějších suvenýrů okamžitě přibíhá na pomoc a zve mě na čaj. Vystudovaný archeolog si prodejem suvenýrů vydělá více než vykopávkami. V porovnání s Íránem není Jordánsko vůbec levné. Je však velmi drahé pro život místních. Dlouho do noci si povídáme o životě, politice a konfliktech v okolních státech. A štáb pod rouškou tmy toto vlídné setkání spokojeně natáčí.

Na prosluněné terase si vychutnáváme parádní snídani, samé místní dobroty. Hotel Madaba patří na bookingu mezi ty nejlevnější. Vždy objednávám nejlevnější ubytování. A vždy jsem byla spokojená. A tak je tomu i zde. Právě díky přátelské atmosféře hotelu s fantastickou terasou a nízkým cenám je pro nás město Madaba naprosto pohodové místo. 

Dojíme a s upovídaným řidičem Ahmedem jedeme na výlet.

 

HORA NEBO

Výhled z hory Nebo

 

Posvátná hora Nebo se nachází jen pár kilometrů severně od Madaby. Právě sem přivedl  Mojžíš svůj lid při útěku z Egypta, poprvé odtud spatřil Izrael, Zemi zaslíbenou a po své smrti byl zde dle tradice pohřben. Na vrcholku stojí kostelík s historickými mozaikami a velký železný kříž s hadem. Výhled na Palestinu, modrou hladinu Mrtvého moře a Velkou příkopovou proláklinu s řekou Jordán je naprosto ohromující.

 

Kostel na hoře Nebo
Železný kříž na hoře Nebo

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Turisté se ale mystickému místu moc nevěnují. Všichni totiž svůj zrak upírají na nás. Hlavně na zvukaře Michala s obrovským magneťákem, kam se nahrává zvuk, a mikrofonem na dlouhé tyči s ochranou štětkou.  Když si před sluncem omotá hlavu červeným šátkem, vypadá trochu jako terorista. Řidič Ahmed si svou chvilku popularity užívá mezi svými arabskými přáteli. Za mnou dokonce přiběhne mladý Kanaďan a prosí o fotku. Asi si myslí, že jsem herečka. 😀

Hora Nebo určitě stojí za návštěvu, hlavně pokud budete mít azurové nebe jako my.

 

MRTVÉ MOŘE

Mrtvé moře

 

 

Mezi Izraelem a Jordánskem leží Mrtvé moře, nejníže položené jezero světa. Přesně 420 metrů pod hladinou světových oceánů.  Mrtvé proto, že patří mezi nejslanější vodní plochy, drsné prostředí nepřeje rostlinám ani živočichům. Jeho slanost je 33,7 %, voda je skoro 10x slanější než v oceánech. Díky svým blahodárným účinkům při léčbě alergií, ekzémů a kožních nemocí se těší značné oblibě mezi turisty. V obou státech je pobřeží poseto hotelovými komplexy s veškerým servisem, vstupné však není levné.

 

 

Majitel hotelu Sámer ale nařizuje řidiči, ať nás zaveze na pláž pro místní lidi. Ta vypadá velmi zajímavě.

 

Pláž pro místní
Pláž pro místní

  

 

 

 

 

 

 

 

Strmý svah je zasypán lavinou ostrých kamenů, mezi nimi plastové odpadky a nedopalky od cigaret. Vodu lemuje pruh tmavého bahna. Jsme tu úplně sami.  Začne hádka. Režisérka Jana mi tvrdí, že to neslezu, že spadnu. Takhle mě podceňovat, to teda ne! Zvládla jsem už mnohem horší terén. Zvukař s kameramanem nás mlčky pozorují. Přemýšlí, jak se svým zařízením budou muset zdolat balvany. Ahmed se sice rád před kamerou vystavuje, dolů se mu ale moc nechce. Jenže musí. V těch jeho fešáckých polobotkách mu to klouže jako na skluzavce. Já ho ale uklidňuji: „Neboj, Ahmede, nespadneš, pevně tě držím!“ S hrůzou v očích se mi svěřuje, že na turisty vždy čeká v autě. Jsem prý první, koho doprovází. Zřejmě i poslední. „Ahmede, neboj, teď budeš slavný. Každý bude chtít jezdit jen s tebou a budeš mít hodně peněz!“ Konečně jsme u blankytně modré hladiny. A nastává problém!

 

Připravená do vody
Je libo přečíst si noviny na hladině Mrtvého moře?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před cestou mě všichni upozorňovali, že se mimo turistické komplexy můžu koupat jen oblečená. Jsem tedy v legínách a triku. Ahmed mi ale tvrdí, že se tu nejen turistky, ale i místní ženy koupou v bikinách. Jenže já mám bikiny na pokoji. Nu což, do spodního prádla bych se klidně svlékla. Jenže v domnění, že se mi oblečení v přesolené vodě rozpadne, mám na sobě ty nejhorší bombarďáky a podprsenku, co jsem doma našla. Že mě uvidí nějaký Arab, mi nevadí tolik jako kamera. A že to bude na plátně. To teda ne! Štáb se opodál pobaveně směje. Ahmed: „Bikiny!“ Já: „Nikdy!“ Po dlouhém přesvědčování to vzdávám. Zahodím oblečení a pomalu vstupuji do husté vody, Jinak to totiž nejde. Za chvíli se spokojeně pohupuji na hladině jako na lehátku. Díky husté vodě nemáte šanci se potopit. Dokonce si můžu položená na hladině číst noviny. Nic podobného jsem v životě nezažila. Když vylezu z vody, Ahmed na mě už nedočkavě čeká a v rukou něco žmoulá. Než se vzpamatuji, oplácává mé polonahé tělo tmavým bahnem.  Siřičitá hmota obsahuje hodně stopových prvků a vyrábí se z něj léčivá kosmetika. Když se po uschnutí z těla odstraní, pokožka je dětsky hladká.

 

Lákám do vody za neobyčejným zážitkem i ostatní, ale nechtějí. Tak aspoň na Ahmeda volám, že plavu do protější Palestiny. To ho opět silně znervózní. Ví, že jsem toho schopna a zřejmě pospíchá za dalším kšeftem. Tak si na závěr ještě pořádně loknu přesolené vody. Chutná hořce, mozek totiž nedokáže rozeznat tak silně slanou chuť. Pokud však člověk vypije větší množství, může ho to i zabít. Zcela se naruší vnitřní prostředí v těle. Je potřeba si také dávat pozor na oči a nechodit do vody zranění a s oděrkami, budou vás strašně pálit.

 

Nakonec jsme všichni výletem k Mrtvému moři spokojeni. Já jsem si splnila další sen, štáb natočil vcelku zajímavý materiál a Ahmed si poplácal polonahou ženskou. Návštěvu Mrtvého moře všem vřele doporučuji, a to co nejdříve. Velmi rychle totiž vysychá.  

Madaba se mi líbila svou pohodovou atmosférou. Žádní otravní prodejci, suvenýry za příznivé ceny, příjemní lidé. Podíl na tom má i hotel MADABA  s přátelským personálem, za mne snad nejpříjemnější ubytování na naší cestě Jordánskem.

 

JERASH

Hlavní třída Cargo

 

Minibusem přejíždíme do Ammánu na severní autobusové nádraží Tabarbour, kde přemluvíme personál společnosti JETT  k uschování zavazadel. Mimochodem JETT je jordánská dopravní společnost, která jezdí mezi městy dálkovými autobusy, Odháním dotěrné taxikáře a za chvíli pokračujeme dalším minibusem na sever do města Jerash (Džeraš).

Zelené kopce a krajina plná olivovníků je zcela odlišná od vyprahlého jihu. K syrským hranicím je to pouhých 50 km. Jde ale o oblast ovládanou Assadem, zde se neválčí. Právě díky sporům v okolních státech jako je Sýrie, Saudská Arábie, Irák, Izrael versus Palestina, ubylo v posledních letech Jordánsku mnoho turistů. Pomalu se ale do země vracejí.

 

Jerash

je starověké město, dříve známé jako Gerasa, založené na počátku tisíciletí. Říká se mu Jordánské Pompeje nebo také Město tisíců sloupů. Historická část je slavná svými zříceninami řecko-římských památek. V dobách největší slávy se zde obchodovalo s kadidlem a kořením z Arabského poloostrova. Dnes se město nazývá Jerash a je po Petře druhou nejnavštěvovanější památkou Jordánska.  Moderní část je nezajímavá, všichni návštěvníci míří do té historické. 

 

 

Protože je pátek, v muslimském světě neděle, jezdí autobusy omezeně. Řidič nám naštěstí poradí, kdy jede poslední zpět do Ammánu. K pokladně musíme projít bazarem se suvenýry. Mají to tu chytře vymyšlené, každý turista se u nějakého stánku zastaví. A když ne, obchodníci si jej stejně odchytí. Vstupné do historického areálu je okolo 300 Kč, Naštěstí nic neplatíme, náš JORDAN PASS zahrnuje i vstupné do Jerashe. Procházím se sama, štáb nenápadně za mnou natáčí, jak zvládám terén plný schodů, kamenů a nerovností. Zas tak nenápadní ale nejsme. Všichni po mně a hlavně zvukaři s dlouhou tyčí pokukují. Pak si nás všimne skupinka znuděných policistů. Zprvu přísně, po chvilce ale s dětskou zvědavostí zjišťují, kdo jsme, co a proč tu natáčíme. A tak jim vyprávím svůj příběh, proč cestuji a jak chci Čechům ukázat jejich krásnou zemi. To je potěší, kamarádsky se loučíme a můžeme si natáčet, co chceme.

 

 

Jerash
Jerash

 

 

 

 

 

 

Ohromnou vstupní branou vplujeme do starověkého města. Hlavní třída Cargo, kdysi kypící životem, lemuje nádherné sloupořadí. Všude okolo na mě dýchá historie. A taky spousta mladíků. Místní průvodci, kteří za své služby požadují v tomto křesťanském městě nekřesťanské peníze. „Hele hoši, nejsem bohatá Američanka, ale chudá Češka.“ Ještě mi zkouší nabídnout odborný doprovod na konec promenády. Sto metrů za 300 Kč. Dnes nemají šťastný den. Zahraničních turistů tu moc není. Místních ale spousty. Hrdí otcové s pokřikujícími dětmi, za nimi unavené matky táhnoucí kočárky po nerovné cestě. Terén je pro mé oči namáhavý, nakonec ale dojdu k malému severnímu amfiteátru, pak přes kopec a jsem u velkého jižního divadla.

 

Jerash
Jerash

 

 

 

 

 

 

Okamžitě se na mě vrhá skupinka beduínů. Posadí mě mezi sebe do stínu, pohostí přeslazeným čajem a ten s nejméně zuby mě vyvede boční cestou do nejvyšších pater amfiteátru. Mám odtud krásný výhled na právě se konající hudební představení. Beduín si pak samozřejmě řekne o nějaký ten dinár. Pár jich dostane, moc nadšený ale není. Počítal aspoň se 300 korunami. Holt, nejsem z Ameriky.

 

Jižní amfitheatr
Jižní divadlo

 

 

 

 

 

 

 

Milovníci antických památek budou z Jerashe nadšení. Mně se dokonce líbil více než perská Persepolis. Chyběl mi zde však pohodový kontakt s místními lidmi, na můj vkus zde bylo příliš návštěvníků a naháněčů. Tak už to ale na turistických místech bývá. A bude.

Čekáme na autobus do Ammánu, který nám poradil řidič minibusu. Žádný nepřijel. A prý už ani nepřijede. A tak návštěvu jordánských Pompejí zakončíme drahým kebabem v místní restauraci a do Ammánu se vracíme levným taxíkem. Na nádraží Tarabodour vyzvedneme krosny a pohodlným JETT autobusem míříme na samý jih země. K Rudému moři.

 

POKRAČOVÁNÍ AQABA A WADI RUM

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..