NÁHORNÍ KARABACH – KRVAVÁ ZAHRADA KAVKAZU

Válkou zničená země plná min. Arméni proti Ázerbájdžáncům, etnické čistky, hluboké jizvy na duších obyčejných lidí. Od té doby ale uteklo mnoho let. Náhorní Karabach dnes okouzlí snad každého cestovatele, tak jako mě. Temného stínu minulosti se však nezbavil. Vítejte v zemi, která neexistuje!

 

*vysunovací poznámky v textu

PROBLÉM NÁHORNÍHO KARABACHU 

Náhorní Karabach je nezávislá republika, kterou však mezinárodně nikdo neuznal*. V oblasti o velikosti pardubického kraje* dnes žije 147 000 karabašských Arménů a je pod správou Arménie*. Zabírá však 16 % území Ázerbájdžánu, k němuž legislativně patří. V 90 letech zde proběhla krvavá občanská válka a Ázerbájdžánci byli vyhnáni. Náhorní Karabach je však pro oba národy historicky i kulturně důležitý, oba na něj mají oprávněný nárok. Současné křehké příměří je porušováno přestřelkami a vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem  jsou velmi napjaté.

Poloha Náhorního Karabachu
Vlajka je podobná arménské. Odlišuje se bílým klínem, který vyjadřuje sounáležitost s Arménii

 

 

 

 

 

 

V názvu je také značný chaos. Dříve Náhorně-karabašská republika*, dnes arménsky Republika Arcach*, ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ se překládá jako černá horská zahrada. Označení separatistické území není výjimkou.

 

KRVAVÁ HISTORIE, KRVAVÁ SOUČASNOST
HISTORIE: Okolo r. 180 př. n. l. patřila oblast k Arménskému království. Vlivem migrace a historických událostí území osídlili také Ázerbájdžánci. O vliv v oblast usilovala obě etnika. První spor vznikl v roce 1919. I když Arméni tvořili většinu, Velká Británie navrhla, aby byl Karabach pod ázerbájdžánskou kontrolou. Rusové, kteří dělením jižního Kavkazu vytvořili extrémní etnický mix, uzavřeli roku 1921 s Tureckem Smlouvu o bratrství a přátelství, na jejímž základě Náhorní Karabach definitivně přidělili Ázerbájdžánu. Od 60. let sílily mezi karabašskými Armény pocity diskriminace. Jazykové, kulturní, ve školách i v médiích. Nevraživost mezi oběma etniky přerostla na konci 80. let v otevřené střety, násilí se stupňovalo, z obou zemí byly deportovány či utekly  statisíce lidí, oboustranně docházelo k etnickým pogromům. Ázerbájdžánský prezident si vyžádal kontrolování identity lidí, velmi brutální akce zvaná Kolečko však byla určena k etnickému vyčištění. Slábnoucí sovětská moc už nebyla schopna situaci zvládnout. I přes opakované protesty Arménů v červnu 1988 Michail S. Gorbačov znovu potvrdil, že Náhorní Karabach je nedílnou součástí Ázerbájdžánu. Když Ázerové vyhlásili 30. srpna 1991 nezávislost na rozpadajícím se SSSR, karabašští  Arméni o tři dny později vyhlásili nezávislost na Ázerbájdžánu. V zemi však stále žily oba národy. V letech 1992–1994 proběhla o Náhorní Karabach krvavá válka. Na konci konfliktu Arméni ovládli téměř celou oblast Náhorního Karabachu, Lačinský koridor a několik přilehlých částí Ázerbájdžánu. Všichni Ázerové byli vyhnáni. Válku ukončilo až podepsání Biškekského protokolu v červenci 1994. O  život přišlo 17 500 Arménů a 25 500 Ázerů. Ze svých domovů bylo vyhnánů 300 000 Arménů a 700 000-1 000 000 Ázerbájdžánců.

SOUČASNOST: Během roku 2012 bylo příměří porušeno 3000 výstřely, v roce 2015 dokonce 60 tisíci. V dubnu 2016 vypukly intenzívní boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem. Trvaly čtyři dny, bilancí je několik desítek mrtvých vojáků. Obě strany se navzájem obviňují z vyvolání konfliktu.

VYŘEŠENÍ PROBLÉMU je v nedohlednu. Arméni požadují uznání nezávislosti Náhorního Karabachu, Ázerbájdžán vyklizení Armény okupovaných území. Toto stanovisko podpořil i Evropský parlament v roce 2010.

 

V ZEMI, KTERÁ NEEXISTUJE

Náhorní Karabach mě vždycky velmi lákal. Když jsme v srpnu 2018 cestovali po Arménii, byl by hřích ho nenavštívit.

Z jerevanského nádraží Kilikia vyrážíme brzy ráno nacpaným minibusem. Dostat se do Karabachu je možné pouze po silnici z Arménie. Buďto málo frekventovaným průsmykem Sodk, divokou krajinou bez památek a větších měst. Nebo klasickou cestou přes arménské městečko Goris. Na hranicích kontrolují jen cizince, úředník si nás zapíše a radí, kde vyřídit víza. Peníze měnit nemusíme, v Karabachu se platí arménským dramem (AMD)*. Arménská SIM karta však přestává fungovat, Karabach má svou vlastní síť Karabakh Telecom. Projíždíme hornatým Lačinským koridorem, pupeční šňůrou s Arménií. Nikdy ke Karabachu nepatřil, žili zde převážně Ázerbájdžánci. Dnes skoro nikdo.

Minibus z Jerevanu
Ve Stěpanakertu

 

 

 

 

 

 

Po sedmi hodinách a 320 km jsme v hlavním městě země, ve Stěpanakertu. Ani se nestihneme rozhlédnout po nějakém ubytování,  jakýsi hromotluk popadne naše krosny a uhání ke své naleštěné Volze. Prý má krásný hotel se super wifi. Tak tedy jedeme! Jmenuje se Ashot a z jeho Ashot „hotelu“ by spousta lidí rychle utekla. Tak jako turista, kterého přivezl chvíli po nás. A to vypadal jako drsňák!

Ubytování u Ashota
Kontakt na Ashota

 

 

 

 

 

 

 

Jenže tady nejste na riviéře. Tady jste v Náhorním Karabachu! Zvenku vypadá ubytování jako sklad, uvnitř trochu líp. Kuchyňka na otevřeném balkoně s kouzelným výhledem na město, v koupelně voda teče, záchod splachuje a wifi sviští tak rychle, že i můj mobil má z toho šok. Naša komnata charašo! Na angličtinu tady zapomeňte. Na arménštinu taky, je příliš těžká. Domluvíte se jedině rusky. Je lehká, dá se v ní inprovizovat a po měsíci na Kavkaze bez problémů gavarim parusky. Tak například: v komnatě lampička bum znamená: v pokoji přestalo svítit světlo.

 

Výhled na město z naší balkonové kuchyně
V typickém obchůdku

 

 

 

 

 

 

 

V ulici před „hotelem“ je asi šest obchůdků s potravinami. Oblíbíme si ten s usměvavou Marií, která nás každý den srdečně vítá. Největší plochu zabírá regál s alkoholem. Všude samá oghee, místní ovocná pálenka. Obsah alkoholu je okolo 60 %. Stáčené domácí víno chutná úplně jinak než víno v Evropě. Tak nějak zkaženě. To platí pro celý Kavkaz a po pár hltech si na něj zvyknete. Nakonec se z Ashot hotelu stane naše srdeční záležitost.

 

Vízum do země, která neexistuje

      

Na ministerstvu zahraničí si během chvilky vyřizujeme víza za 3000 AMD (150 Kč). Máte-li v plánu navštívit Agdam, do žádosti ho neuvádějte. Kartičky s vízy nám do pasu jen vloží. Pokud si je tam vlepíme, s tímto pasem už nesmíme do Ázerbájdžánu. Jsme oficiálně v zemi, která oficiálně neexistuje!

 

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!!!

Cizincům, kteří Náhorní Karabach navštíví bez souhlasu ázerbájdžánské vlády, bude vstup do Ázerbájdžánu zakázán. I když si víza do pasu nevlepíte, ázerbájdžánská vláda aktualizuje a publikuje seznam lidí, kteří Karabach od roku 2010 bez povolení navštívili. Obsahuje několik set jmen, včetně Čechů a Slováků (např. č. 401 cestovatel Ladislav Zibura). Svou návštěvu Karabachu před tajnými službami prostě neutajíte. Seznam: http://mfa.gov.az/folder/file/illegally_visited.pdf

 

S Ashotem a jeho nablýskanou Volhou jedeme na obhlídku země.

VANK

Hotel Electric přezdívaný Titanik

 

Něco tak bizarního bych v Náhorním Karabachu nečekala! Městečko vypadá jako barevná stavebnice, v které nejvíce vyniká hotel Electric. Připomíná loď, a tak mu místní říkají Titanik. Hned vedle dovádí děti v lunaparku. Chodníky a cesty jsou úplně nové. Obnovu a výstavbu města včetně školy, nemocnice a dvou hotelů financoval místní rodák, rusko-arménský obchodník Levon Hajrapetyan. V roce 2008 proslavila Vank masová svatba 500 arménských párů. Mě však tento barevný legoland nezajímá. Naproti stojí dlouhá zeď. Celá polepená stovkami ázerbájdžánských SPZ. Stovky aut = stovky rodin, které odtud musely uprchnout. Běhá mi mráz po zádech.

 

Zeď z azerbájdžánských SPZ

 

KLÁŠTER GANDZASAR

Klášter Gandzasar
Výhled z kláštera

 

 

 

 

 

V kopcích na Vankem se tyčí Gandzasar, nejznámější klášter v zemi.  Místní jsou na něj velmi hrdí, potvrzuje, že Arméni v Karabachu žili již před tisíci lety. Pohled do krajiny je naprosto úchvatný. Rozjímání nám naruší vojenská auta. Na korbě sedí snad celá armáda. Někteří se smějí, někteří mračí, české cigarety však chutnají všem. Společná fotka je mým TOP úlovkem.

 

S vojáky

 

Kousek pod kostelem nás čeká další překvapení. Ohromná lví hlava s tlapou vytesaná do skály. Prý je to atrakce pro turisty.

 

Lev vytesaný do skály

 

Opouštíme hory, kde před válkou žili převážně Arméni a pomalu míříme do nížin, které obývali Ázerové.

 

TIGRANAKERT A OKOLÍ

„Vítejte v Ázerbájdžánu,“ hlásí telefon. Nejsme daleko od linie příměří, za níž se nachází nepřítel. Neustále kolem nás projíždí vojenská auta.

Vojenská auta u nedaleké pevnosti
Krajina v pohraničí Ázerbájdžánu

 

 

 

 

 

 

Zvlněná krajina bývala domovem převážně Ázerů. Tigranakert je však arménské archeologické naleziště z 1. stol. př. n. l. Uvnitř zachovalé pevnosti* se nachází muzeum, na kopci opodál malý kostelík. Pro Armény další významné místo, dokazující, že tu žili již před naším letopočtem.

 

Tigranakert

 

Žádala jsem Ashota, at nás vezme do Agdamu – kavkazské Hirošimy. Sice to slíbil, pak nám ale jen zastaví u válečného památníku – tanku T-72 a mávne rukou kamsi do dálky:

 

Válečný památník T-72

 

„Tam je Agdam.“ Prý je to tam nebezpečné.  Později mě to dost mrzí, i přes zákaz sem turisté často jezdí. Místní vědí, proč Agdam neukazovat.

 

AGDAM – MĚSTO DUCHŮ

Agdam býval prosperující město plné života. Na konci 80. let zde žilo téměř 40 000 lidí, převážně Ázerbájdžánců. K Náhornímu Karabachu totiž nikdy nepatřil. Za války byl zcela zabrán Armény a veškeré obyvatelstvo uteklo do Ázerbájdžánu. Po vytvoření linie příměří zůstal na straně Karabachu. Arméni jej zcela zničili a rozebrali stavební materiál, aby se původní obyvatelé již nikdy nevrátili. Naprosto opuštěnému a zdevastovanému městu se přezdívá „kavkazská Hirošima“.

Agdam je dnes zastoupen fotbalovým klubem FK Qarabag, který hraje první ligu v Ázerbájdžánu. Sídlí v Baku.

 

 

Cestou zpět do Stěpanakertu míjíme jediné letiště v zemi. V roce 2009 bylo nově zrekonstruováno, otázka vzdušného prostoru však není dodnes vyřešena. A dlouho nebude. Stěpanakertem kdysi vedla také železniční trať z Tbilisi do Baku. Od začátku války tudy již žádný vlak neprojel. Dnes je možné cestovat jen autobusy, mašrůtkami a taxíky.  Infrastuktura byla ještě před pár lety v dezolátním stavu s krátery po odstřelování. Dnes spojuje obydlená místa síť nádherných silnic. Takové u nás nenajdete.

 

Pozor miny!!!

 

Po válce byl Karabach plný min. Usmrtily 123 lidí, více než 300 zranily. Většina země je již vyčištěna a výstražné cedule u minových polí jsou jen v neobydlených okrajových částech. V institutu na vyhledávání a likvidaci min mi pár ceduli půjčí k vyfocení. Škoda, že mi ani malou ceduličku nechtějí prodat.

 

STĚPANAKERT

Na kopci u Stěpanakertu stojí ohromné sousoší. Jmenuje seMy jsme naše hory*, všichni mu ale říkají Tatik u Papik (babička a dědeček). Ohromné obličeje symbolizují tvrdost a odvahu zdejších lidí.

 

Tatik u Papik

 

Hlavní město Stěpanakert* je ekonomickým*, vzdělávacím* a kulturním centrem země. 

 

Centrum Stěpanakertu
Fotbalový stadion

 

 

 

 

 

 

Ještě nedávno válkou poničené město dnes zažívá ohromný stavební boom. Vše prý financuje karabašská diaspora v zahraničí a Arménie. Tam jsme ale na tak zajímavé město a kvalitní infrastrukturu nikde nenarazili. Centrum nás naprosto okouzlí. Všude je čisto a pořádek. Spousta zeleně, fontány, sochy, nádherně zrekonstruovaný fotbalový stadion a dokonce semafory s časovačem! Ty jsem u nás nikdy neviděla. 

 

Nádherná fontána

 

Na náměstí u parlamentu a prezidentského paláce si připadáme jako někde v západní Evropě. Hlavou státu je prezident*, který je volen na dvě volební období. Současný Bako Sahakyan je tak populární, že jej zvolili dokonce potřetí. Zdejší lidé si nemohou dovolit politické ani žádné jiné rozepře. Musí držet spolu. V tom je jejich síla. To mě napadne u nevšední fontány ve tvaru spojených rukou.

 

Parlament
Sběratel mincí

 

 

 

 

 

 

Zastaví se u nás starý muž s igelitkou. Vypadá jako bezdomovec. Bezchybnou angličtinou se ptá, odkud jsme. „Čechoslovakia“ a jemu se rozzáří oči. Má neskutečně laskavý obličej. Prý sbírá mince a prosí mě o nějakou českou. Dám mu všechny, co mám. Prosím ho o společnou fotku. Vytáhne starý hřeben a dlouho si pročesává své šedivé vlasy. Jeho osobnost mě zcela paralyzuje. Ani se nestihnu zeptat, kde se naučil tak dobře anglicky.

ŠUŠI 

Šuši* bylo před válkou jedním z největších kulturních a uměleckých center Zakavkazska. Denně tu vycházelo 21 novin, byly tu dvě tiskárny, dvě divadla, dvě gymnázia.  Pět velkých arménských chrámů, kostely, kapličky a perská mešita. Nádherné barevné město, kde žilo v toleranci a klidu 17 000 lidí. Dnes jich tu je jen 4500. Zůstaly dva kostely a překvapivě i mešita s minarety. Opuštěná a zchátralá. 

 

Katedrála Krista Spasitele. Je největším kostelem v zemi.
Mešita Met Meched – opuštěná a chátrající

 

 

 

 

 

 

 

80 % města bylo zcela zničeno. Nové cesty a chodníky jsou dnes lemovány mladými stromy a fontánkami s pitnou vodou. Zrekonstruované paneláky mají dokonce i plastová okna! Pobaví nás důmyslný systém sušení prádla. Mezi domy a protějšími stožáry jsou vysoko nad ulicí nataženy šňůry plné vypraného oblečení.

Opravené ulice v Šuši
Zajímavý systém sušení prádla

 

 

 

 

 

 

 

A mezi touto novotou stojí rozstřílené ruiny domů, němí svědkové minulosti.  

 

Pozůstatky války
Pozůstatky války

 

   

 

 

 

 

 

Šuši leží na náhorní plošině ve výšce okolo 1800 m.n.m. Z hradeb staré pevnosti je fantastický výhled na Stěpanakert a Malý Kavkaz. Město bylo na začátku války pod kontrolou ázerbájdžánské armády, která odtud hlavní město odstřelovala. 9. května 1992 arménské síly město  dobyly a veškerá ázerská populace uprchla. Tento okamžik spolu se zabráním Lačinského koridoru naznačil, že Arméni směřují k vítězství.

 

Výhled z pevnosti na Malý Kavkaz
Pevnost v Šuši

 

 

 

 

 

 

Nečekaně se tu objeví zájezd turistů – mix Italů, Němců a Asiatů s arménským průvodcem. Je vidět, že Náhorní Karabach začíná turisty stále více přitahovat.

 

VÍTĚZSTVÍ, V KTERÉ NIKDO NEVĚŘIL
Výhodu ve válce měl Ázerbájdžán s pěti vojenskými letišti. Arménie neměla žádné. Ázerbájdžán měl 10 000 vagónů s municí, Arménie jen 500. Arménie a Náhorní Karabach měl 20 000 vojáků, Ázerbájdžán 42 000. Arménie 3 stíhací letouny a 13 vrtulníků. Ázerbájdžán 63-170 stíhaček a 45-51 vrtulníků. Ázerové vyhrávali také v počtu spojenců.

Ve vítězství karabašských Arménů nikdo nevěřil. Jak je možné, že Ázerbájdžán, díky ropě bohatý, největší a nejlidnatější stát v regionu, s Armény prohrál? Možná díky arménské houževnatosti a tvrdé povaze vypěstované životem v horách.

Další údaje: Arménie: 177-187 děl, 90-173 tanků, 290-360 obrněných transportérů, 39-200 bojových vozidel Ázerbájdžán: 388-395 děl, 436-458 tanků, 558-1264 obrněných transportérů, 389-480 bojových vozidel.

 

 

Ve městě jsou dvě muzea* a první otevřená turistická kancelář v zemi. Už se chystáme jet minibusem* zpět do Stěpanakertu, ale paní v infocentru nám radí, zajít se ještě podívat na jakýsi Jerderduz: „Eto krasivoje mjesta.“ Tak tedy charašo, my pajďom tuda!

 

Pohled na kaňon

 

Projdeme pastvinami za městem a pak už jen s úžasem zíráme na neuvěřitelný kaňon zařezaný hluboko do hor. Marně přemýšlím, zda jsem takovou nádheru už někdy někde viděla. Ohromný relax od smutné Šuši.

KAŇON HUNOT 

Tato podívaná se jmenuje kaňon Hunot* a další den se vydáváme do jeho nitra. Mašrutka nás vyhodí u opuštěné cesty. Řidič jen mávne rukou, kudy máme jít. Dle Ashota tam prý potkáme spoustu lidí. Nikde nikdo. Jen kráva na louce, co nás s údivem pozoruje.

 

Směr kaňon Hunot

 

Najednou z křoví vyběhne bílý psík. Po chvilce starý pán. Prý máme jít za ním. Narodil se v Baku, odkud musel s rodiči uprchnout. Za Sovětského svazu prý bylo dobře. Nebyla totiž válka. Pak už slyšíme dětský křik. V řece na dně kaňonu skotačí spousta dětí, okolo postávají dospělí. Tohle jsme tedy nečekali.

 

Mini vodopád – jedna z nejznámějších turistických fotek Karabachu
V kaňonu

 

 

 

 

 

 

Ani dva české kluky z Liberce, kteří se ve svém starém Seatu vydali přes Balkán, Turecko a Írán až kamsi do Tádžikistánu, a pak přes Rusko zpět domů. Jediní Češi, které jsme za celý měsíc na Kavkaze potkali. Kaňonem vede zajímavý karabašský trek zvaný Janapar trail.

 

JANAPAR TRAIL

Stezka dlouhá 200 km prochází napříč celým Náhorním Karabachem. Vede úchvatnou krajinou, horami, roklemi, horskými vesnicemi, kolem řek a vodopádů. Je značena modrým obdélníkem se žlutým otiskem bosé nohy a zabere vám 14 dní. Začíná na jihu v Hadrutu, přes Šuši, Stěpanakert, Gandzasar a Dadivank pokračuje až k termálním pramenům u Zuaru a k vesnici Menašen. Dnes je stezka prodloužena až do Arménie v délce 500 km. Stan nepotřebujete, v každé vesnici se dá po domluvě přespat. Velmi dobře zpracovaná oficiální stránka: http://www.janapartrail.org/wiki/Main_Page 

 

Vracíme se do první vesnice, odkud by nám zpět měla jet mašrůtka. Nic ale nejede. Několik řidičů sice zastaví, přátelsky se vyptávají, odkud jsme a jak se nám tu líbí. Všichni ale jedou opačným směrem. Pak na nás zavolá starý pán, který veze zeleninu do Stěpanakertu. Ashota dobře zná, pochází právě odtud a je to jeho soused.  

Večer se ve fastfoodu zapovídáme s armádním velitelem. Také se ptá, jak se nám v jeho zemi líbí a vypráví o svých cestách po západní Evropě. Přátelský, hrdý, charismatický. Dodnes na rozhovor s ním vzpomínáme. Tak jako na všechny, které jsme v Náhorním Karabachu potkali. 

Na večeři u Ashotovy rodiny
Něco z místní kuchyně

 

 

 

 

 

 

 

Cestou zpět do Arménie na nás zbylo místo až úplně vzadu. Jako první cítíme z motoru obrovský žár.  Za chvíli jej cítí i řidič a autobus kolabuje. V pustém Lačinském koridoru čekáme na náhradní vůz. Přijede za hodinu, můžeme pokračovat dál. Během pěti minut všichni cítíme strašný smrad. Přestaly fungovat brzdy. A tak zase hodinu čekáme na nový minibus. A víte, co je na tom nejlepší? Nikdo nenadává, nikdo se nerozčiluje. Lidé se přátelsky baví, smějí a opět vyzvídají, jak se nám u nich líbilo. Veselý pán si nás fotí na mobil. Žije v Jerevanu a do Stěpanakertu jezdí pracovat do továrny. Je mu hodně přes sedmdesát. Síla místních lidí je v jejich soudržnosti.

 

Nedobrovolná zastávka v Lačinském koridoru

 

CO ŘÍCT ZÁVĚREM?

Politicky nic. Komplikovanou situaci vyřeší jedině čas. Staré jizvy se zahojí a nové generace, zvyklé žít v globalním světě, přemýšlí jinak. Jenže to by nesměl existovat nacionalismus, dezinformace, populistické vlády Arménie a Ázerbájdžánu, které lidi lákají právě na téma Náhorní Karabach. Rusku se konflikt také hodí, díky němu si stále udržuje vliv v regionu.

 

Náhorní Karabach

 

Z pohledu cestovatele mě Náhorní Karabach naprosto nadchl. Lidmi, přírodou, celou svou atmosférou. Vnímám jej jako velmi přátelskou a bezpečnou zemi, do které se určitě znovu vrátím. Této zemi přeji jediné – MÍR!

 

ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY:
BOLAVÁ MÍSTA JIŽNÍHO KAVKAZU – problematika Náhorního Karabachu z pohledu všech zúčastněných stran. Každý má svou verzi, svou pravdu. Dokument České televize, po kterém budete dlouho přemýšlet.

 

 

TUŠETIE CESTOPIS

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..