POHLEDNICE Z TURECKÉHO KURDISTÁNU (2) – VAN, DOGUBAYAZIT, ANI

Pokračování naší cesty po odlehlém jihovýchodě Turecka, drsném Kurdistánu.

Území Kurdistánu
Oblast cestování 

 

 

 

 

 

 

 

*vysunovací poznámky, které se zobrazí přejetím myší, u mobilu klepnutím na slovo

VAN A OKOLÍ

Okolí Vanu je plné arménských památek

 

Město Van* na břehu stejnojmenného jezera provází značně pohnutá historie. Po 1. světové válce se stal centrem genocidy Arménů, kteří v té době tvořili zhruba třetinu obyvatel. Historické centrum bylo srovnáno se zemí, na louce o pár kilometrů dál vyrostl Van nový. Směrem na sever je krajina poseta pravoslavnými památkami, vzhledem ke krvavým událostem překvapivě zachovalými. Celou oblast často postihují silná zemětřesení. V říjnu 2011, pár měsíců před naší návštěvou, město poničily otřesy o síle 7,2 stupně. Spadlo přes dva tisíce domů, 576 lidí zemřelo. Zkáza je patrná všude okolo. Poslední silné zemětřesení se tu odehrálo v únoru 2020.

Stopy historie na Vanské skále

 

Za návštěvu jistě stojí Vanská skála*, která se tyčí do výšky 100 m asi 3 km od centra. Na vrcholku se dochovaly archeologické ruiny staré přes 2800 let. Máme odtud parádní výhled na pozůstatky starého města a blankytně modré jezero. Při zpáteční cestě si dokonce stopneme prázdný autobus s dvěma vysmátými Kurdy. 

ZAJÍMAVOSTI V OKOLÍ

  • hrad Hošap
    Hrad Hošap

    Asi 58 km jihovýchodně cestou do Hakkari leží na skalnatém vrcholku chatrný, ale velmi fotogenický hrad. V roce 1643 jej nechal vystavět kurdský princ Zeynel Bey a v dobách své největší slávy okouzloval nejen bohatstvím, ale jistě i velkým harémem. Prý zde se zde nacházelo 350 místností a dvě mešity! To si jde už jen těžko představit. Z hradeb je ovšem fantastický výhled na okolní vyprahlou krajinu a hory v dálce, které jsou právě v okolí Hakkari mimořádně úchvatné. Po cestě sem míjíme spoustu kontrol a vojenských vozidel. 

 

  • ostrov Akdamar
    Zelený Akdamar a modré Vanské jezero

    Zelená perlička v nebeských vodách Vanského jezera se nachází nedaleko od jižního pobřeží. Arménský král Gagik I. si zde nechal v 10. stol. postavit sídlo, z kterého se však dochoval pouze arménský kostelík sv. Kříže s reliéfy biblických příběhů uvnitř. Po roce 1915 byl ostrov opuštěn, budovy vyrabovány a zničeny. Z kláštera a paláce nezbylo nic. Oproti Hošapu, kde jsme nikoho nepotkali, je tady domácími turisty docela narváno.

 

Legenda o ostrově Akdamar  

Před tisíci lety byl na ostrově klášter a jeho obyvatelé žili zcela odloučeni od lidí na pevnině. Jednoho dne sem ale ze zvědavosti doplaval mladý muž. Na břehu zahlédl krásnou dívku, dceru místního opata. Jmenovala se Tamara. Zamilovali se do sebe a často se v noci potají scházeli. Tamara vycházela s lucernou na břeh, aby její milý v noci věděl, kudy k ostrovu plavat. Opat však jejich lásku odhalil, dceru zavřel do mnišské cely a večer se s lucernou k jezeru vydal sám. Chodil po břehu sem a tam, střídavě ji zhasínal a rozsvěcel, zmatený mladík při plavání neustále měnil směr. Té noci bylo jezero rozbouřené, brzy se vysílil a utonul. Jeho poslední slova ve vlnách byla: „Ach, Tamaro! Ach, Tamaro!“. Tamara jej zaslechla, z vězení utekla a když pochopila, co se stalo, vrhla se do hlubin jezera. Na druhý den ráno našli ostrované oba milence vyplavené na břehu a držící se v objetí. A tak z volání „Ach, Tamaro“ vznikl dnešní název „Akdamar“.

 

  • Vanská kočka
Vanská kočka
Bohužel za pletivem

 

 

 

 

 

 

 

 

Když se této výjimečně sametově bílé kočce zadíváte do očí, zjistíte, že má jedno blankytně modré a druhé tyrkysově zelené, případně jantarově žluté. Oči koťat jsou prý ale stejná, duhovky se zbarví až později. Žijí pouze ve východní Anatolii, jsou velmi cenné, stojí prý až 2 000 USD. Další zvláštností je, že rády plavou. I když loví myši, nežerou je syrové, pouze vařené. Náš průvodce nás sice zavezl do jakési chovatelské stanice, kočky však seděly v kotcích za pletivem. Smutný pohled.

  • kobercovna 
    Obchodování s koberci se neobejde bez tureckého čaje

    Zážitkem je i návštěva tkadlen a prodejny koberců. Tady ale dominují muži. Dostáváme skleničku čaje a začíná tvrdý byznys. Jsme přece bohatí Evropané. Ceny jsou šílené, jeden ze členů výpravy si ale nakonec malinký kobereček za 150 € kupuje.

Na všechny zajímavosti se dá dostat místní dopravou – dolmušem. My to zvládli za jeden den v rámci organizovaného výletu i s dobrým jídlem a překvapením na konci. To už ale tak příjemné nebylo. Sice jsem hned na začátku nadšeně přikývla na „super dolmuš cenu“ (prý mnohem levnější než v dolmuši), ale zapomněla jsem se zeptat, kolik to přesně bude. Turecko-kurdský průvodce s výrazně arabskými předky, který celou dobu nezavřel pusu a snažil se nás všech pět turistů během výkladu konvertovat k islámu, mi večer vítězně oznámil za šestihodinový výlet v pěti lidech 100 lir/osobu, tedy 1000 Kč. 5000 Kč za celé auto. Všichni jsme s otevřenou pusou padli na zadek. Naše blbost, chybami se člověk učí.  

DOGUBAYAZIT

Děti z předměstí
Mladá Kurdka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V tomto vcelku syrovém měste*, ležícím pouhých 35 km od iránských hranic, se každý zastaví kvůli následujícím zajímavostem: 

  • palác Ishak Pascha Saray
    Palác Ishak Pascha

     

Vysoko v pustých horách nechal v 18. století kurdský paša Ishak postavit pohádkový hrad s výstižným názvem Ishak Pascha. Uvnitř se nacházela mešita, lázně a 366 pokojů, pro každý den jiný. Dokonce je prý vytápělo jedno z prvních ústředních topení na světě. Škoda, že se dějiny a různé etnické nesváry podepsaly na devastaci hradu. Z hradeb je krásný výhled na okolní divokou krajinu a zvrásněné hory. Nahoru k paláci vyjedeme dolmušem, dolů si to ale užíváme pěšky. Po cestě míjíme kasárny, odkud v noci slyšíme střelbu.

  • Ararat
    Pohled na Ararat

    Ráno procházíme předměstím, odkud za námi vybíhají pokřikující děti. Na planině za městem se impozantně tyčí Ararat. Máme štěstí, vrcholek je sice trochu v mracích, viditelnost v tomto období však bývá mnohem horší. Jde o vyhaslou sopku, která je se svou výškou 5 137 m nejvyšší horou Turecka. Podle pověsti zde přistála Noemova archa, tato legenda má však i hodně odpůrců. Ararat sice leží na tureckém území, dodnes je posvátnou horou a národním symbolem sousední Arménie. Jmenuje se po něm i nejznámější arménský likér. Odkudsi se vynoří poflakující se mladící a chtějí společnou fotku. Zmizí, jakmile k nám z hlavní cesty přijíždí auto a lidé nabízí odvoz. Později se dozvídám, že na předměstí je třeba trochu více obezřetnosti. 

Lístky na autobus nám prodává stařičký Kurd. . Jakmile zjistí, že jsme z Čekoslovakia, hned se ptá na slivovici. Bohužel nemáme. On ale odkudsi vytáhne láhev domácí rakije a připíjíme si na Kurdistán. Samozřejmě potají.

 

STAROVĚKÉ ANI A KARS

Starověké hlavní město Arménské říše

 

Starověké Ani je výjimečně zajímavé, tajuplné, tak trochu strašidelné místo. Leží přímo v turecko-arménském pohraničí a ještě v 90. letech byl sem vstup zakázán, s výjimkou speciálního povolení od armády. Od roku 2016 je Ani zapsáno na seznamu dědictví UNESCO.

Katedrála – největší stavba v Ani

Za mohutnou Lví bránou a hradbami se otevírá pohled na rozlehlou planinu posetou ruinami historických staveb. Bývalé hlavní město Arménského království, přezdívané „Město sta kostelů“, bylo v dobách své největší slávy okolo roku 961 rušným obchodním městem s 200 000 obyvateli. Zdejší stavby patřily v té době mezi technicky a umělecky nejpropracovanější. Po nájezdu Mongolů a velkém zemětřesení ve 13. století jej lidé začali opouštět, zcela zaniklo v 18. století.

Kostel sv. Apoštolů
Uvnitř kostela

 

 

 

 

 

 

 

Ze slavné éry se dochovala pouze torza kostelů, klášterů a katedrál. Největší kostel Spasitele byl prý dokonce v roce 1957 při bouři rozpůlen bleskem. Na východním konci dojdeme k údolí řeky Achujan, která odděluje Turecko od Arménie. Zvlněná krajina na arménské straně je pokryta koberci zelené trávy, stády pasoucího se dobytka a základnami arménské armády. Velká cedule varuje před vstupem do vojenské bezpečnostní zóny. Jsme tu téměř sami, obrovský areál pod těžkými šedivými mraky na nás působí přímo magicky.

Pohled na Arménii za údolím řeky Achuján

 

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ STAVBY V ANI
  • pozůstatky hradeb na severní straně města
  • katedrála (Surp Asdvadzadzin) – největší stavba v areálu (30 metrů dlouhá, 20 metrů vysoká) 
  • kostel Spasitele – zachovala se jen polovina stavby, druhou prý zničil blesk při bouři v 50. letech 20. století
  • kostel sv. Řehoře (Tigran Honentz)nejlépe dochovaná památka v Ani, s bohatě zdobenými exteriéry
  • mešita Menüçehir Camii – zachovalý je především minaret
  • kostel sv. Jiří (Abughamrentz) – malý kostelík ve tvaru rotundy
  • kostel sv. Apoštolů

 

Do Ani vyrážíme ze čtyřicet kilometrů vzdáleného města Kars*, kde jsme si v hotelu domluvili výlet.  

Výhled z hradeb hradu
Kars – mešity vedle arménských kostelíků

 

 

 

 

 

 

 

Je to velmi příjemné město s hezkým hradem. Je odtud parádní výhled, minarety mešit se tyčí hned vedle arménských kostelíků. Tržnice překypují oříšky, sušeným ovocem a u nás málo známými morušemi. Mirabelky (špendlíky) a malá jablíčka tu prodávají zcela nezralá, místním kyselá prostě chutnají.

Vysmáté Kurdky

Turecký Kurdistán je pro mě jedna z nejzajímavějších oblastí, jakou jsem kdy navštívila. S lítostí jej opouštíme a míříme na sever přes pohoří Kačkar až k Černému moři.  

                                                        Autoři fotografií: Zuzana Habáňová, Lukáš Hejzlar

 

PŘEDCHOZÍ:

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..