POHLEDNICE Z TURECKÉHO KURDISTÁNU (1) – NEMRUT DAGI, DIYARBAKIR, TATVAN

Žádná oblast Turecka se mi nevryla tak silně pod kůži jako odlehlý jihovýchod. To vám potvrdí každý, kdo tudy projížděl. Mezi Turky je to zakázané, ale místní mu neřeknou jinak, než Kurdistán.  

Procestovaná oblast
Tzv. Kurdistán

 

 

 

 

 

 

 

 

* vysunovací poznámky, které se zobrazí přejetím myší, u mobilu klepnutím na slovo

Úchvatná krajina, mezopotámské památky, temperamentní hudba, hlavně však hrdí a přátelští lidé! Turecký Kurdistán jsem poprvé navštívila v květnu 2012, o rok později jsem se sem musela vrátit a zajela jsem i do Kurdistánu iráckého. Při první návštěvě jsem se cestou z Istanbulu zastavila v Kappadokii, pak už cestovala Kurdistánem po trase Kahta- Diyarbakir – Tatvan – Van – Doğubayazıt – Kars. Na závěr jsem ještě navštívila kaçkarské Yusufeli a Trabzon na severovýchodě Turecka. Všude jsem se bez problémů dostala autobusy a typickými dodávkami „dolmuši“. Cesty byly ale plné vojenských kontrol. Překvapily mě vysoké ceny v celém Turecku (1 lira=10 Kč). Při dnešních 3,55 Kč/1 liru musí být radost cestovat.

Dolmuš
Přátelské posezení s řidiči a pasažéry

 

 

 

 

 

 

 

Rozeznat Kurda od Turka je pro turistu těžké, ptát se musíte velmi opatrně. Turecké opovrhování Kurdy jsem zažila mnohokrát. Podobně, jako u nás s Romy. Právě v Turecku, kde tvoří největší menšinu*, jsou opravdu silně diskriminováni, kurdština ani jejich úžasná hudba nejsou na veřejnosti žádoucí. Turecký Kurdistán působil oproti západnímu Turecku či vcelku svobdnému iráckému Kurdistánu chudě a zanedbaně. V r. 2012 byly turecko-kurdské vztahy špatné, na každém rohu vojenské kontroly a obrněná vozidla. Prý kvůli PKK (Kurdská strana pracujících). V roce 2013 bylo patrné určitě uvolnění. Dnes jsou vztahy opět velmi špatné. Ale jak jinak, za každý problém či výbuch přece může jako vždy PKK. Tyto rozbroje se kromě jednoho incidentu v r. 2008 turistů netýkají. Osobně jsem se cítila v tureckém Kurdistánu velmi bezpečně, s radostí se sem zase vrátím.

 

KURDOVÉ

  • Kurdové  jsou považování za největší národ bez vlastního státu. Jejich počet se odhaduje na 35-46 miliónů* a většina jich žije v tzv. Kurdistánu na území jihovýchodního Turecka, západního Íránu, severního Iráku, severovýchodní Sýrie a nepatrně v Arménii. Mnoho Kurdů také žije v tureckých velkoměstech a v západní Evropě.
  • Známý mýtus, že Kurdové usilují o společný Kurdistán, je velký omyl. Každá skupina totiž touží po autonomii v rámci daného státu. To se povedlo zatím jen v iráckém Kurdistánu, kde mají vlastní vládu, televizi, úředním jazykem je kurdština, mohou veřejně používat svou vlajku a poslouchat kurdskou hudbu. V Rojavě, syrském Kurdistánu, autonomie trvala pouhé tři roky, než Trump nařídil v říjnu 2019 stažení amerických jednotek, a tím zničil jednu z nejdemokratičtějších oblastí na Blízkém východě. V Íránu jsou kurdské zvyky a jazyk povoleny, pokud Kurdové nebojují proti režimu. Funkci íránského viceprezidenta (2008-2013) a starosty Teheránu (2005-2017) dokonce zastávali Kurdové. Nejhorší postavení mají dnes v Turecku.
  • Nutno dodat, že Kurdové jsou velmi nejednotní, ve společném Kurdistánu by došlo snad i k občanské válce. I v rámci jednotlivých států mají klany mezi sebou rozpory, díky tomu bylo např. v září 2017 v iráckém Kurdistánu potlačeno referendum o nezávislosti na Iráku.
  • Kurdové jsou íránským národem, kurdština patří mezi indoíránské jazyky (turečtina je jazyk turkický), jednotlivé oblasti si však ne vždy mezi sebou rozumí. I náboženství je nejednotné, většina Kurdů patří mezi sunnitské muslimy, další pak k Alavitům (šiítská forma islámu), křesťanům, Židům a Jezídům. Na jedné straně jsou silně tradičně a nábožensky založeni, na straně druhé mnoho žen (mimo Írán) nenosí šátek, jsou součástí vojenských jednotek.

 

Od mé návštěvy uběhlo již několik let, proto se zaměřím jen na popis navštívených míst. 

 

TAJEMNÁ HORA NEMRUT DAGI

Bájná hora Nemrut Dagi

V roce  62 př.n.l. nechal Antiochos I., vládce království Kommagene, vytvořit  jednu z nejznámějších památek Turecka. Ve výšce 2134 m.n.m. se nachází prostranství s ohromnými sochami a uměle navršeným vrcholem. Jedná se o 50 m vysokou pohřební mohu, která dosud nebyla prozkoumána. O tajemství hory věděli jen místní, než jej v roce 1881 náhodně objevil německý inženýr Karl Saster. Od r.oku1987 je zapsána na seznamu UNESCO. Sochy strážců, orlů a bohů jsou bohužel vlivem nájezdníků a častých zemětřesení značně poškozeny. Na východ a západ slunce je tu narváno, my si však poledních výhledů na pohoří Taurus užíváme skoro sami.

Po krajině rozeseté mezopotámské památky

 

Cesta z Kahty*k hoře vede úchvatnou horskou krajinou plnou mezopotámských památek. 

Zážitkem je i následující cesta dolmušem do Diyarbakiru, kdy na převozu přejíždíme nádherně modrou řeku Eufrat.

Přívoz přes řeku Eufrat cestou do Diyarbakiru
Převoz přes řeku Eufrat

 

 

OKOUZLUJÍCÍ DIYARBAKIR  

Diyarbakir a oslavy Heyran
  • V době naší návštěvy (2012) se tato neoficiální metropole*tureckých Kurdů změnila z nebezpečného města (v 80. letech bylo sídlem PKK – Kurdská strana pracujících, v 90. letech tureckého Hizballáhu) ve velmi živé a pestrobarevné město. Naprosto mě uchvátili zdejší lidé. Například při hledání hotelu nám jich s nadšením pomáhalo snad dvacet.
Černé hradby okolo starého města

 

  • Nejvýznamnější památkou jsou mohutné černé hradby vinoucí se v délce 5,5 km okolo starého města. Jsou prý vidět i z vesmíru. Je odtud nádherný výhled na řeku Tigris. Na ulicích hraje hudba, bazary provoněné kurdsko-turecko-arabským mixem tepají životem. Prodejci s tácy slaného pečiva simit na hlavách kolem nás ladně pobíhají.
Prodejce slaného pečiva simit

 

  • Náměstí je plné lidí, drží se za ruce, zpívají a tančí na svižnou kurdskou hudbu. Kvůli praporům a transparentům se domnívám, že jde o demonstraci. Prý je to ale kurdský svátek Heyran. Lidé nás vtáhnou mezi sebe, novinář si nás fotí, této atmosféře nelze odolat. To byl okouzlující Diyarbakir roku 2012!

 

  • V březnu 2016 se ve městě tři měsíce odehrávaly bouřlivé protesty proti turecké diskriminaci. Armáda povstání tvrdě potlačila, stovky lidí bylo zatčeno, zraněno a zabito. Staré město poničila střelba a výbuchy, i přes vítězství v nedávných volbách (2018) byl starosta Diyarbakiru (spolu se starostou Vanu a Mardinu) tureckou vládou odvolán. Prý spolupracovali s PKK. Za vše přece vždy může pouze PKK. I přes toto zlo návštěvu Diyarbakiru vřele doporučuji. Jak jsem již psala, turecko-kurdský konflikt se turistů netýká. Pokud tedy nebudete na veřejnosti hlasitě řvát: „Biji Kurdistan – Ať žije Kurdistán!“

 

TATVAN A OKOLÍ

Posezení u jezera Van

 

Tatvan, na první pohled nezajímavé kurdské město*, vám však při bližším prozkoumání nabídne příjemný pohled do života obyčejných lidí. Turisté sem ale cestují hlavně kvůli okolním zajímavostem:

  • JEZERO VAN
    Blankytně modrá hladina Vanského jezera

    Se svou délkou 120 km a hloubkou 457 m je největším jezerem Turecka. Láva z okolních sopek uzavřela odtoky vody a vytvořila vnitrozemní moře. Díky tomu je voda slano-hořká (chutnala jsem), silně alkalická a neuvěřitelně modrá. Na dotyk připomíná hustou mýdlovou vodu a má samočistící účinky. Z Tatvanu do města Van se dá přeplout lodí.

  • KRÁTER NEMRUT DAGI 
    Uvnitř kráteru – modré jezero

    Nad Tatvanem se do výšky 3050 m tyčí vyhaslá sopka s jedním z největších kráterů světa. Má průměr 7 km a uvnitř se nachází několik jezer. Voda velkého modrého jezera je studená, v zeleném si i v zimě můžete díky pramenům o teplotě 60 °C dát teplou koupel. Teď v květnu jsou strmé štíty stále pokryté sněhem a ledovými plotnami, dole u jezer je však jaro v plném proudu. Vše se zelená, v trávě se batolí velké želvy, místní rodina nás zve na piknik. Na památku si nasbírám několik obsidiánů, úlomků sopečného skla. Povalují se všude okolo. Po vnější straně sopky vede sedačková lanovka, člověk by ani nevěřil, že se tu v zimě lyžuje. O rok později v kráteru dokonce potkávám celý český zájezd!

  • POHŘEBIŠTĚ AHLAT 
    Starověké náhrobky v Ahlatu

    Za zastávku stojí i pohřebiště Ahlat se starodávnými seldžuckými hrobkami. Leží na břehu Vanského jezera 40 km severně od Tatvanu. Mohyly ze sopečného tufu z 11.-16. století jsou zdobeny složitými květinovými, geometrickými a kaligrafickými vzory.

                                    Autoři fotografií: Zuzana Habáňová, Lukáš Hejzlar

NÁSLEDUJÍCÍ:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..