CESTA SMRTI DO POHÁDKOVÉ TUŠETIE -

Daleko v kavkazských horách leží Tušetie. Nejzapadlejší kout Gruzie s pohádkově krásnou přírodou. Moc turistů tu však nepotkáte. Vede sem totiž jedna z nejnebezpečnějších cest světa. Cesta smrti.

*vysunovací poznámky, které uvidíte klepnutím na slovo

Jediná cesta do Tušetie* je terénním autem z gruzínského kraje vína – z Kachetie. Auto zajistí každý hotel v městech Telavi a Alvani, popř. v Tbilisi. Rádi bychom se s někým podělili o náklady na džíp, nikoho však neseženeme. A tak jedeme s Kubou sami dva z Telavi za 250 gruzínských lari*, v přepočtu 2150 Kč. Za jednu cestu.

Míjíme vinice, nádherný kostel v Alaverdi, pak asfaltová cesta končí a pohltí nás hustá zeleň kavkazských hor. Projíždíme pod vodopády, které stékají ze strmých skal, cestu nám občas zkříží pastevec se svým stádem ovcí. Jako bychom se vrátili o 100 let nazpět.

Úzká nezpevněná cesta se klikatí po úbočí Kavkazu až k průsmyku Abano ve výšce 2850 m. n. m. Na jedné straně strmá skalní stěna, na druhé bezedná propast.

Dvě auta se na prašnou cestu určitě nevejdou. Náš dvacetiletý řidič Shota (kontakt na facebooku) tu zná každý kámen, každý výmol. Protijedoucím autům uhýbá s centimetrovou přesností. „Tam dole je parking navěky,“ ukazuje ironicky do propasti. Každý rok do ní spadne několik aut, většinou neznalých řidičů, kteří nebezpečnou cestu podcení. Vraky aut se nevytahují, jen těla. Pád zatím nikdo nepřežil.

Dříve tudy vedla jen pěšina pro chodce a pro koně, v 80. letech tu vláda Sovětského svazu vybudovala cestu sjízdnou i auty. I když se dnes neustále mluví o jejím rozšíření a modernizaci, plány zatím zůstávají jen na papíře. Cesta je dlouhá 50 km a podle počasí otevřená od konce května/poloviny června do poloviny října. Při dešti, sesuvech a v zimním období je neprůjezdná. Pokud tedy máte naspěch, cestování do Tušetie si dobře promyslete. Pár dní se může protáhnout na pár týdnů

Fantastické výhledy však předčí i tento adrenalin.

Na jednom z mála míst, kde se dá zastavit, potkáváme partu rozjařených mladíků. Jsou velmi družní a požadují společnou fotku. Jak by ne, když už v sobě mají demižon vína. Krabička cigaret je ještě více rozjásá, hned nám za ni vnutí pár litrů červeného. Směnný obchod tu funguje skvěle.

Úchvatné výhledy — Troufli byste si sjet tuto cestu?

I když se tu jezdí převážně džípy, potkáváme náklaďák, bagr, dvě mladé holky z Tbilisi v osobním autě a pár cyklistů. Včera tudy prý šlapali dokonce i Češi!

Vodopády

Cesta

Výhledy

Krajina

V Tušetii

Po pěti hodinách drsné jízdy přijíždíme do pohádkové Tušetie.

Centrem oblasti je městečko Omalo. Podle údaje z roku 2014 zde oficiálně žije 37 lidí. Mají zde dokonce i letiště. Před deseti lety tu přistálo první letadlo s politickou delegací. Od té doby je letiště zarostlé a zcela nefunkční. V Omalu se nachází nejvíce možností ubytování, kavárna a obchod, proto tady zůstává většina turistů. To máme v plánu i my. Náš řidič Shota ale ne.

Ten s námi uhání do penzionu svých rodičů ve vesničce Shenako, ležící nad Omalem ve výšce 2080 m. n. m. Vesnička však patří mezi ty nejpůvabnější, je obklopena nádhernou přírodou a dřevěné domky s vyřezávanými verandami vypadají jako skanzen gruzínské lidové architektury. Mají tu také hezký kostel, kam je ale ženám prý vstup zakázán. Není tu žádná restaurace, stravu pro turisty zajišťují penziony. Shotova máma a sestra nám vyvařují výborná jídla, nechybí maso, zelenina ani sladkosti. přikupujeme* si tedy za 20 GEL vynikající snídaně a večeře. Tak to prostě v Tušetii funguje.

Místní lidé mají většinou dva domy. Jeden na zimu v Kachetii, druhý na léto v Tušetii. Shotova matka a sestra s malým synkem tu tráví celé léto. Co tu dělají? „Nic. Sedí a popíjí kafe se sousedkami.“ Není tu signál, televize ani wifi. Díky hydroelektrárně je naštěstí celé Shenako zásobováno elektřinou. Přes zimu tu prý zůstává jen jeden člověk, který se stará o dobytek. Co když se mu něco stane? Vždyť se ani nedovolá pomoci? „No tak umře,“ odpovídá s ledovým klidem Shota.

Svérázní Tušeťané velmi lpí na svých tradicích. Proto by turisté, zejména ženy, měli dodržovat určité zásady týkající se vhodného oblékání. Celá oblast je poseta kamennými svatyněmi chatebi, zdobenými rohy obětovaných koz a ovcí. Do nich mají ženy také vstup přísně zakázán.

Tušetská panoramataI když je srpen, v noci je tu pořádná zima. Dokonce i Kubovi, kterému je jinak horko i na Sibiři. Naštěstí nás zahřeje víno, které nám darovali družní mladíci. Shota se tu nudí, tak nám s ním pomůže.

Zdejší krajina je malebná a hory bez ledovců. Působí na nás pohádkově, nevíme, co dřív dělat. Nepošlapat sametovou trávu? Nevyrušit volně se pasoucí stáda krav a jejich pasáčky s poloprázdnými lahvemi kořalky čača? Nebo nenaštvat drsné tušetské psy? Ti váží přes 80 kg a nevypadají vůbec přátelsky.

Krajina je propletená značnými turistickými stezkami. Směrem na severovýchod od Omala stačí projít novým Diklem a otevírá se nám panorama na pohraniční hřeben mezi Gruzií a Dagestánem. Odtud je to jen kousek ke starému Diklu, které v roce 1836 vypálil imám Šámil jako pomstu za podporu místních lidí carskému Rusku. Na severozápadě ve vesnici Dartlo nacházíme domy z 19. století s původními kamennými střechami, zajímavé věže a zchátralý kostel, kam samozřejmě ženy opět nesmí. Zdatní návštěvníci odtud mohou pokračovat po hřebenech až do údolí Alazani, odkud je to už jen kousek do Čečenska. Celý trek zabere zhruba tři dny.

Občas potkáme i nějaké turisty, nejčastěji z Ruska a Německa. Oproti známější Svanetii se sem do magického gruzínsko-dagestánsko-čečenského pohraničí zatím moc cestovatelů nehrne. A to je dobře.