Žádná oblast Turecka se mi nevryla tak silně pod kůži jako odlehlý jihovýchod. To vám potvrdí každý, kdo tudy projížděl. Mezi Turky je to zakázané, ale místní mu neřeknou jinak, než Kurdistán.


* vysunovací poznámky, které se zobrazí přejetím myší, u mobilu klepnutím na slovo
Úchvatná krajina, mezopotámské památky, temperamentní hudba, hlavně však hrdí a přátelští lidé! Turecký Kurdistán jsem poprvé navštívila v květnu 2012, o rok později jsem se sem musela vrátit a zajela jsem i do Kurdistánu iráckého. Při první návštěvě jsem se cestou z Istanbulu zastavila v Kappadokii, pak už cestovala Kurdistánem po trase Kahta- Diyarbakir – Tatvan – Van – Doğubayazıt – Kars. Na závěr jsem ještě navštívila kaçkarské Yusufeli a Trabzon na severovýchodě Turecka. Všude jsem se bez problémů dostala autobusy a typickými dodávkami „dolmuši“. Cesty byly ale plné vojenských kontrol. Překvapily mě vysoké ceny v celém Turecku (1 lira=10 Kč). Při dnešních 3,55 Kč/1 liru musí být radost cestovat.


Rozeznat Kurda od Turka je pro turistu těžké, ptát se musíte velmi opatrně. Turecké opovrhování Kurdy jsem zažila mnohokrát. Podobně, jako u nás s Romy. Právě v Turecku, kde tvoří největší , jsou opravdu silně diskriminováni, kurdština ani jejich úžasná hudba nejsou na veřejnosti žádoucí. Turecký Kurdistán působil oproti západnímu Turecku či vcelku svobdnému iráckému Kurdistánu chudě a zanedbaně. V r. 2012 byly turecko-kurdské vztahy špatné, na každém rohu vojenské kontroly a obrněná vozidla. Prý kvůli PKK (Kurdská strana pracujících). V roce 2013 bylo patrné určitě uvolnění. Dnes jsou vztahy opět velmi špatné. Ale jak jinak, za každý problém či výbuch přece může jako vždy PKK. Tyto rozbroje se kromě jednoho incidentu v r. 2008 turistů netýkají. Osobně jsem se cítila v tureckém Kurdistánu velmi bezpečně, s radostí se sem zase vrátím.
Od mé návštěvy uběhlo již několik let, proto se zaměřím jen na popis navštívených míst.
TAJEMNÁ HORA NEMRUT DAGI

V roce 62 př.n.l. nechal Antiochos I., vládce království Kommagene, vytvořit jednu z nejznámějších památek Turecka. Ve výšce 2134 m.n.m. se nachází prostranství s velkými sochami a uměle navršeným vrcholem. Jedná se o 50 m vysokou pohřební mohylu, která dosud nebyla prozkoumána. O tajemství hory věděli jen místní, než jej v roce 1881 náhodně objevil německý inženýr Karl Saster. Od r.oku1987 je zapsána na seznamu UNESCO. Sochy strážců, orlů a bohů jsou bohužel vlivem nájezdníků a častých zemětřesení značně poškozeny. Na východ a západ slunce je tu narváno, my si však poledních výhledů na pohoří Taurus užíváme skoro sami.

Cesta z k hoře vede úchvatnou horskou krajinou plnou mezopotámských památek.
Zážitkem je i následující cesta dolmušem do Diyarbakiru, kdy na převozu přejíždíme nádherně modrou řeku Eufrat.

OKOUZLUJÍCÍ DIYARBAKIR

- V době naší návštěvy (2012) se tato neoficiální tureckých Kurdů změnila z nebezpečného města (v 80. letech bylo sídlem PKK – Kurdská strana pracujících, v 90. letech tureckého Hizballáhu) ve velmi živé a pestrobarevné město. Naprosto mě uchvátili zdejší lidé. Například při hledání hotelu nám jich s nadšením pomáhalo snad dvacet.

- Nejvýznamnější památkou jsou mohutné černé hradby vinoucí se v délce 5,5 km okolo starého města. Jsou prý vidět i z vesmíru. Je odtud nádherný výhled na řeku Tigris. Na ulicích hraje hudba, bazary provoněné kurdsko-turecko-arabským mixem tepají životem. Prodejci s tácy slaného pečiva simit na hlavách kolem nás ladně pobíhají.

- Náměstí je plné lidí, drží se za ruce, zpívají a tančí na svižnou kurdskou hudbu. Kvůli praporům a transparentům se domnívám, že jde o demonstraci. Prý je to ale kurdský svátek Heyran. Lidé nás vtáhnou mezi sebe, novinář si nás fotí, této atmosféře nelze odolat. To byl okouzlující Diyarbakir roku 2012!
- V březnu 2016 se ve městě tři měsíce odehrávaly bouřlivé protesty proti turecké diskriminaci. Armáda povstání tvrdě potlačila, stovky lidí bylo zatčeno, zraněno a zabito. Staré město poničila střelba a výbuchy, i přes vítězství v nedávných volbách (2018) byl starosta Diyarbakiru (spolu se starostou Vanu a Mardinu) tureckou vládou odvolán. Prý spolupracovali s PKK. Za vše přece vždy může pouze PKK. I přes toto zlo návštěvu Diyarbakiru vřele doporučuji. Jak jsem již psala, turecko-kurdský konflikt se turistů netýká. Pokud tedy nebudete na veřejnosti hlasitě řvát: „Biji Kurdistan – Ať žije Kurdistán!“
TATVAN A OKOLÍ

Tatvan, na první pohled nezajímavé kurdské , vám však při bližším prozkoumání nabídne příjemný pohled do života obyčejných lidí. Turisté sem ale cestují hlavně kvůli okolním zajímavostem:
- JEZERO VAN
Blankytně modrá hladina Vanského jezera Se svou délkou 120 km a hloubkou 457 m je největším jezerem Turecka. Láva z okolních sopek uzavřela odtoky vody a vytvořila vnitrozemní moře. Díky tomu je voda hořko-slaná (chutnala jsem), silně alkalická a neuvěřitelně modrá. Na dotyk připomíná hustou mýdlovou vodu a má samočistící účinky. Z Tatvanu do města Van se dá přeplout lodí.
- KRÁTER NEMRUT DAGI
Uvnitř kráteru – modré jezero Nad Tatvanem se do výšky 3050 m tyčí vyhaslá sopka s jedním z největších kráterů světa. Má průměr 7 km a uvnitř se nachází několik jezer. Voda velkého modrého jezera je studená, v zeleném si i v zimě můžete díky pramenům o teplotě 60 °C dát teplou koupel. Teď v květnu jsou strmé štíty stále pokryté sněhem a ledovými plotnami, dole u jezer je však jaro v plném proudu. Vše se zelená, v trávě se batolí velké želvy, místní rodina nás zve na piknik. Na památku si nasbírám několik obsidiánů, úlomků sopečného skla. Povalují se všude okolo. Po vnější straně sopky vede sedačková lanovka, člověk by ani nevěřil, že se tu v zimě lyžuje. O rok později v kráteru dokonce potkávám celý český zájezd!
- POHŘEBIŠTĚ AHLAT
Starověké náhrobky v Ahlatu Za zastávku stojí i pohřebiště Ahlat se starodávnými seldžuckými hrobkami. Leží na břehu Vanského jezera 40 km severně od Tatvanu. Mohyly ze sopečného tufu z 11.-16. století jsou zdobeny složitými květinovými, geometrickými a kaligrafickými vzory.
Autoři fotografií: Zuzana Habáňová, Lukáš Hejzlar