ÍRÁN – NEPIJTE ALKOHOL, DOSTANETE BIČEM!

Pojeďte se mou na vlastní pěst do Íránu, ubytujte se u místních na couchsurfing, ochutnejte  zakázaný alkohol a zažijte spoustu dobrodružství v této úžasné zemi.

Mediální obraz Íránu je špatný. Země teroristů s atomovou bombou v ruce, vypadá to tam jako v Afghánistánu. V dnešní informační masáži je těžké rozeznat, co je pravda a co ne. Jenže od těch, co jej navštívili, neuslyšíte žádnou špatnou zkušenost. Ba naopak. Jsou nadšeni   krajinou, památkami a především lidmi.  A za těmi jsem se vydala i já.

 

Mapa cesty

PÁR INFORMACÍ O ÍRÁNU                V zemi 21x větší než Česká republika žije 82 milionů obyvatel (2017). 90 % z nich jsou šiítští muslimové. Velká výjimka a zdroj nepřátelství na především sunnitském Blízkém východě. Úředním jazykem je perština (farsí), platí se íránským riálem. 

 

 

Duchovní vůdci Chomejní a dnešní Chameneí

Co se týče nedávné historie, posledním panovníkem Persie byl Muhammad Rezá Pahlaví. Došlo k určitému uvolnění, ale společnost nebyla připravena na jeho rychlé prozápadní reformy. Žil ve velkém bohatství, obyčejní lidé trpěli bídou.  V roce 1978 propukly v celé zemi  nepokoje,  které vyústily v revoluci. Šáh Pahlaví uprchl do exilu a vlády se ujal charismatický ajátolláh Rúholláh Chomejní. Lidé věřili v lepší časy, bohužel Chomejní nastolil tvrdý náboženský režim a docházelo k masivnímu zatýkání a mučení opozice.  Persie se přejmenovala na Íránskou islámskou republiku. V dnešní době se poměry v zemi lehce uvolnily, Írán se snaží spolupracovat se západním světem          (s Trumpem to moc nejde), zejména mladí lidé touží po demokracii a svobodě.                                                                            Zajímavostí je, že v 80. letech byla porodnost 6,5 dítěte na ženu, dnes se snížila po řádné antikoncepční osvětě na 1,6 dítěte na ženu. Za případné nepřesnosti se omlouvám, více najdete na:   https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%8Dr%C3%A1n

 

 

Zpráva od operátora

Do Teheránu letíme s kamarádkou z Vídně s tureckou společností Pegasus. Ta dnes levně létá i z Prahy. Těsně před přistáním si všechny ženy zahalují vlasy a, oblékají černé pláště. V Íránu neexistuje, aby žena měla na ulici odhalené vlasy, ruce a nedejbože nohy. Na dodržování přísných vládních nařízení dohlíží policie, nikdo si je nedovolí porušit. I my si skrýváme vlasy pod evné šátky. 

 

 

 

 

Svatyně Hazrat-e Masumeh

QOM  (KOM) 

Z letiště míříme do Qomu, druhého nejposvátnějšího města Íránu. V roce 1979 zde začala revoluce, která vedla k nastolení náboženského režimu. Jsme jako pěst na oko. Někdo na nás zírá vyděšeně, někdo  pobaveně. Všechny ženy jsou totiž zahalené v černých čádorech, pláštích zahalující celé tělo od hlavy ke kotníkům. Mezi vránami záříme v barevných šátcích a tunikách jako papoušci. Zdejší zajímavostí je krásná svatyně Hazrat-e Masumeh, hrobka Fatimy, sestry Imama Rezy, Z vrátnice vybíhá zděšený zaměstnanec, přehazuje přes nás jakési deky a rychle odvádí do kanceláře. U čaje a sušenek se vyptává, proč tu jsme, moc turistů sem totiž nezavítá, turistek už vůbec ne. Provede nás komplexem se zlatou kopulí a modrými minarety, je však nervózní ze všudypřítomných zvídavých očí. Lidé jsou ale milí, každý pohled doprovází úsměv. Po prohlídce nás vystrčí před bránu,poručí taxikáři, ať nás rychle odveze na autobus a pryč z Qomu. 

 

 

Couchsurfing v Kashanu

KASHAN                                         

V pouštním městě Kashan máme domluvené ubytování přes couchsurfing (ubytování pro cestovatele zadarmo: https://cs.wikipedia.org/wiki/CouchSurfing). Tak jako např. facebook je v Íránu nelegální, ale neznám zemi, kde by fungoval lépe. Místní kontakt s cizinci milují. Vítá nás mladý manželský pár Tima a Ehsan. Žijí v krásném bytě, Íránci si potrpí na koberce, závěsy, polštáře a potahy z kvalitních látek. Bydlí tu s námi ještě pár ze Švýcarska, s kterým budeme  následující dva dny cestovat. Půvabná Tima je upovídaná a v manželství vládne železnou rukou. Klidný Ehsen ji poslouchá na slovo. V soukromí domu si můžeme sundat šátky, Tima je však z konzervativní rodiny a Švýcar ji prostě nesmí vidět „nahou“. Je to  její rozhodnutí. Protože je pátek, pro muslimy neděle, přichází široké příbuzenstvo ke společné večeři, které se musíme zúčastnit. Sedíme na koberci  kolem velkého ubrus a cpeme se domácí polévkou, hromadami šafránové rýže, nakládanou zeleninou a masovými kuličkami. A vše zapíjíme vodou z růží. Rodinu nejvíce pobaví, že jsme byly v Qomu, kde nikdo z nich nikdy nebyl a ani se nechystá. Usínáme na slabých lehátkách na koberci, a takto budeme spát téměř po celou naši cestu. I tento styl cestování má své kouzlo.                                                                                     

Ráno rychle navštívíme historické domy bohatých měšťanů Je tu hodně místních návštěvníků a každý se snaží prohodit pár slov anglicky. A pak už hurá mimo civilizaci. 

 

 

V poušti

VÝLET DO POUŠTĚ                                                                                            Tak tohle byla naprostá pecka! Mladí Íránci poušť milují, nejsou pod dohledem všudypřítomné policie, pustí si nahlas hudbu, dívky odhodí šátky a baví se. Stejně jako my. Taxi jede pouštní rallye, obě sedíme skoro až na střeše, hladíme si volně potulující velbloudy, šplháme na duny a brouzdáme po rozpraskaném bílém dně solného jezera. V karavanseraji, který dříve sloužil jako úkryt pro karavany, nám řidiči připraví skvělou večeři, po které u vodní dýmky s jablečným tabákem hodiny debatujeme o životě v Íránu, politice a náboženství. Nikdy nezapomenu slova mladého vysokoškoláka Alího:  „Vy v Evropě si myslíte, že jsme teroristé, ale copak někdy někdo u nás vzal pušku a postřílel děti ve škole jako na Západě?“ Ano, nepleťme si Peršany se sunnitskými radikály.

 

 

Holyšram

Po cestě do Esfahánu se zastavíme u pár zajímavostí. Ve vyfasovaných bílých čádorech se procházíme  holyšramem, něco jak mešitou. Je přenádherný zvenku i uvnitř, kde si ženy hrají s dětmi nebo relaxují s knihou. Abyaneh, turistickou vesničku, kde žijí jen staří lidé, můžete vynechat,  nic zajímavého tam není. V divokých horách mě taxikář hlídá, ať nic nefotím, zrovna projíždíme oblastí Natanz, kolem továrny na obohacování uranu. Nevadí, stejně je vše ukryto za velkými ploty.  

 

 

Imamovo náměstí

ESFAHÁN (ISFAHÁN)

„Esfahán nesf-e Džahán –  Esfahán je polovina světa“ 

Fantastické město!  Přímo v centru  se nachází rozlehlé Imámovo náměstí se stejnojmennou mešitou. Po stranách stojí další skvosty perské architektury: palác Alí Qápú a mešita Šejcha Lotfolláha. Bazénky, fontány, upravená zeleň a spousty relaxujících usměvavých lidí. Náměstí právem patří na seznam UNESCO.                                                                                             

Ubytování máme domluvené u mladého studenta univerzity, mimochodem tady studují úplně všichni. Hledáme odpočinek, on  naši návštěvu pojímá trochu jinak. Spolu s jeho bratrancem jedeme na chatu kamsi za město. Zřejmě nás chtějí ohromit, u chaty je skvostně nasvícený bazén, vše pečlivě ukryto za vysokou zdí. Tohle jsem tedy v Íránu nečekala. Kamarádka jde  raději spát a já debatuji s kluky v altánu na zahradě. A je to tady! Pyšně vytahují láhev araku. Nevím, co měli za v plánu, ale určitě nečekali, že potkají holku z Moravy odkojenou slivovicí. Za dvě hodinky leží hlavami na stole a tvrdě spí. Dávám si na jejich zdraví posledního panáčka a jdu taky. Nechtějte vědět, jak ráno vypadali. V Írán to totiž s alkoholem není žádná sranda. Podle íránského zákoníku hrozí za jeho konzumaci trest osmdesáti ran bičem. Jenže zakázané ovoce nejlíp chutná a ve spoustě domácností najdeme pašovanou whisky, vodku, domácí víno a hlavně pálenku arak (obsah alkoholu 40 %). 

 

 

Esfahánské mosty

Ráno se vracíme do města a radši si jdeme hledat hotel. A potkáváme Lilly. Ta nám napřed nabízí pokoj za nesmyslně drahou cenu, pak nás zve aspoň na šálek čaje. Zůstaneme u ní tři dny. Zadarmo. Věčné studentce Lilly je 40 let, je svobodná, bezdětná a myslím, že to tak zůstane. Po svém luxusním bytě běhá v tričku na ramínka a minisukni. Po dlouhé době spíme v posteli a máme tu i evropský záchod. Musí prý do školy, ale nakonec nás raději provádí po památkách. Prolézáme bazary a nakupujeme koření, před rozpáleným sluncem se ukrýváme do podloubí mostů, kde mladí lidé hrají na kytaru a zpívají. Esfahán je nejhezčí město, které jsme na naší cestě navštívily.

 

 

Amir Ćakmak

YAZD (JAZD)

Nejstarší město Íránu leží ve vyprahlé krajině na tranzitní cestě Turecko – Pákistán. V minulosti prý okouzlilo i Marca Pola. Historické centrum Yazdu je celé uplácané z hlíny.  Spletité uličky mezi domy vytvářejí dokonalé bludiště, kde se po chvíli ztrácíme. Velké horko a sucho vyřešili místní stavbou  věží zvaných bádgíry, slouží pro ventilaci domů a jsou jakýmsi předchůdcem klimatizace. Hloučky dětí na nás pokřikují a černě zahalené studentky se rády nechají přemluvit ke společné fotce. Po setmění se z minaretů ozývá hlas muezína vybízejícího k modlitbě a pak to tu začíná žít. Ulice se plní lidmi, nejvíce okolo komplexu Amir Čakmak, s mešitou, bazarem  a lázněmi v jednom, který se po setmění nádherně rozzáří do oranžova. 

 

                                          

Starobylé chladící zařízení v okolí Yazdu

Bydlíme u stavebního inženýra Farzada, s kterým v jeho starém Peugeotu 305 vyrážíme na výlet po okolí. Kvůli sankcím tu jiná auta než tyto staré peugeoty nejezdí, něco novějšího a luxusnějšího snad jen v Teheránu. Sedačky má obalené igelitem, aby se neopotřebovaly a on auto později výhodně prodal. Pokud nás prý zastaví policie, jen nám pomáhá najít cestu. Yazd je silně konzervativní město, všechny ženy jsou v černém a kontakt s cizinci, nedejbože s cizinkami, muže způsobit velké problémy. Sehnat couchsurfing tu bylo opravdu těžké. 

Okolní krajina je magická. Z kamenité pouště vystupují rozeklané hory,  v malých vesničkách jako by se zastavil čas.  Ruiny starých hradů podtrhují krásu Orientu. Potkáváme turisty v důchodovém věku z Portugalska a  Chorvatska, všichni si zemi a hlavně místní lidi moc  pochvalují. 

 

 

Citadela Karíma Chána

SHIRAZ (ŠÍRAZ)                  

Město básníků, růží a krásných žen. Přijíždíme sem brzy ráno a hned po rozednění nás taxi doveze k ohromné citadele Karíma Chána. Nádherná stavba se zelenou zahradou uvnitř, kde nabíráme síly po nočním přejezdu. V poledne je tu již plno místních s rodinami, jdeme tedy prozkoumat nedalekou mešitu. Sice platíme vstupné, ale interiér s nádhernými klenbami stojí za to. Zdejší nejslavnější památkou je zřejmě hrobka perského básníka Háfeze. Možná je tak populární proto, že i přes zákaz alkoholu v islámu, ve svých básních hojně opěvuje víno. V přilehlém parku sedí spousta mladých lidí s knihou v ruce. Někteří si čtou, někteří knihou maskují tajnou schůzku. Zejména v konzervativnějších částech země je nemožně,aby se chlapci a dívky scházeli na veřejnosti za účelem rande. Vše musí probíhat tajně. Shiraz je však příjemné, velmi liberální město. Oproti Yazdu ženy nosí barevnější oblečení nebo aspoň šátky. Íránky jsou vyšší, štíhlou postavu s ušlechtilým obličejem, někde mezi arabským a indickým typem. Své krásy jsou si vědomy a bravurně umí kličkovat mezi náboženskými pravidly. Snad každá si líčí obličej,  ty odvážnější své husté vlasy, často odbarvené na blond, nechávají vykukovat zpoza šátku. Rády nosí černé, úzce vypasované kabátky až ke kotníkům, ale s vysokým odvážným rozparkem. Pod kabátkem džíny a elegantní sandálky, podpatky nejsou výjimkou. Pěstěné nehty na rukou i nohou jsou samozřejmostí. Tak to vypadá ve velkých městech (Teherán, Esfahán, Shiraz, Tabriz). V těch konzervativních (Qom, Mašhad, Yazd) a na venkově stále vládne tradice.  

Couchsurfing na poslední chvíli domlouvám u dvou sester. Starší Masune se světlou pletí vypadá jako íránská verze Nikol Kidmanové. Mladší, mnohem tmavší Mina je po plastice nosu, která je u Íránek velmi populární. Neustále něco sdílí na Instagramu.  Večer nás přichází pozdravit tety a sestřenice, s kterými ráno pojedeme na výlet. 

 

 

Persepolis

Starověká Persepolis vznikla přibližně v r. 518 př. n. l. a dlouhou dobu byla metropolí Perské říše. Její slavnou éru ukončil Alexandr Veliký v r. 331 př. n. l. kdy ji osobně zapálil jako odplatu za zničení Athén (citováno z wikipedie:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Persepolis). Nejznámější památka Íránu dnes přitahují zástupy turistů z celého světa. Naštěstí sem přijíždíme brzy ráno a mezi ruinami paláců se touláme téměř samy. Po pěšince vyběhnu kopec a celý areál mám jako na dlani. V poledne je tu už plno turistů a místo pro mě ztrácí své kouzlo.                                                               

Je pátek (muslimská neděle) a jsme zvány na pozdní rodinný oběd. V domě rodičů Masune a Miny se schází skoro dvacet lidí všech generací. Každý přinese nějaké jídlo a ubrus na perském koberci překypuje dobrotami. Po jídle nás nejstarší ženy zvou na vodní dýmku se zabijácky silným tabákem. Popíjíme kávu, čaj, k tomu sladkosti z různých koutů země a je nám tu prostě skvěle! 

 

 

Bazar v Tabrizu

TABRIZ

Z jihu na severozápad země přeletíme, je to rychlé a levné. Tabriz  ležící na hedvábné stezce nedaleko tureckých hranic. Oproti rozpálenému jihu je tu příjemně chladné podnebí. U 58leté dámy Simy a jejího manžela si připadáme jako v hotelu. Sima zbožňuje couchsrufing a své hosty, je velmi moderní a otevřená. Večer dorazí další velká dáma 68letá Němka Christina. Sama procestovala celý svět a Írán považuje za  jednu z nejpříjemnějších a nejbezpečnějších zemí. O svých cestách vydala  v Německu knihu Velká cesta s malým důchodech (https://www.amazon.de/Gro%C3%9Fe-Reise-mit-kleiner-Rente-ebook/dp/B01952R466).                                                       

Tabriz je vyhlášený svým bazarem, prý největším v Íránu. Na třiceti kilometrech uliček se nachází 7 000 obchodů s koberci, zlatem, kořením, parfémy a vším, co Vás jen napadne. 1000 let starý bazar si dodnes uchoval atmosféru dávných časů, moderní doba ho zatím nezasáhla. Snad to tak ještě dlouho zůstane.                                                       

I s Christinou si zajedeme do nedaleké vesničky Kandovan, která je celá vytesaná do skal. Zajímavé místo, ale obě jsme navštívily pohádkovou skalní oblast Kappadokii v Turecku, moc nás to tu tedy nenadchne. Večer se u Simy doma schází skupina mladých lidí. Učí se anglicky, všichni provozují couchsurfing a silně mi připomínají tajná setkání Charty 77.

 

 

Cesta ke Kaspickému moři

KASPICKÉ MOŘE                     

I když to nebylo v plánu, na radu Simy vyrážíme ke Kaspickému moři. Řidič sdíleného taxi nás chce natáhnout, to se ale nelíbí páru, který naše dohadování opodál sleduje. Mladík nás odvede stranou a zaplatí taxikáři dvě místa za cenu pro místní. Když  nasedneme my, taxikář  zuří, ale nic už nezmůže. Dvě stě kilometrů divokými horami nás stálo 60 Kč. Jak by ne, když litr benzínu tu stojí 6 Kč..

 

Kaspické moře

Simin přítel Azim nás ubytuje ve svém ohromném domě ve vesničce Choobar nedaleko pláže. Kaspické moře je slané jezero, největší a nejobjemnější na světě (rozlohou skoro 5x větší než Česká republika). Kdysi to však moře bylo, ale pevnina jej od oceánů oddělila. Na jeho březích leží pět států: Rusko, Kazachstán, Turkmenistán, Írán a Ázerbájdžán (citováno z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaspick%C3%A9_mo%C5%99e).  Rodina nás vezme na prohlídku svých plantáží kiwi. Zážitkem je kyblík plný červů, které se musí vybírat z kořenů stromů. Okolní příroda je šťavnatě zelená, horizont lemují hory a vzduch je příjemně vlhký. Hodně času trávíme na pláži s malými synky, kteří nám ukazují zdejší želvičky, Máme jen pro sebe celé přízemí domu, po nepřetržitém cestování si konečně odpočineme. Rodinu potěší bonbony a suvenýry z Česka, k tomu koupíme k obědu kuře. Vypadá jako krůta. Azim se  chlubí knihou hostů, měl jich zde více než tři sta. Dokonce z Trutnova, Pardubic a Ostravy. Svět je malý. 

 

 

Pohoří Elborz, cesta k hradu Alamut

ALAMUT                                                                                                              Po prudkých serpentinách jedeme do pohoří Elborz. Kocháme se parádními výhledy, zastavíme u modrého jezera Evan se stády oveček okolo. Je zde několik hradů, my si vybíráme ten nejslavnější v Údolí vrahů (The Valley Of the Assassins) – Alamut. Na vrcholu zvrásněného útesu byl vystaven v roce 860, o dvě stě let později jej získali do své moci Asasíni. Byli považováni za nájemné vrahy, ve skutečnosti šlo o náboženskou sektu vyznávající šiítský islám. Za dalších dvě stě let zanikli při invazi Mongolů. K ruinám hradu na vrcholu vede úzká cestička vinoucí se okolo hory. Výstup je pro mě náročný. Terén vidím špatně a pode mnou je stometrová propast. Ale výhled na zasněžené vrcholky pětitisícovek stojí za to. 

 

Dívčí třída

Náš hostitel Iráč (to je jméno, nic společného s Iráčanem) nás požádá, zda bychom si nešly anglicky popovídat s žačkami do jeho školy. Proč ne? Dívky ve věku 10-15 let se zpočátku stydí, ale znáte ženské. Po chvíli se živě bavíme jako staré známé, pro holky je to ohromný zážitek. Na závěr nás prosí o nějakou písničku, kamarádka jim tedy zazpívá českou hymnu. Íránská škola se možná ani nijak dramaticky neliší od té naší. Dívky musí být samozřejmě zahalené a třídy jsou rozděleny podle pohlaví. Vlastně jeden rozdíl tu je, učitelé mají u svých žáků velkou úctu a respekt.

 

 

Památnk Azadi

TEHERÁN                                       

Do hlavního města projíždíme kolem rýžových polí. Tak tedy rýži bych v Íránu nečekala! Hektický osmimiliónový Teherán nás moc nezajímá, ale vynechat památník Azadi je jako v Paříži nevidět Eifelovku. Padesát metrů vysoký symbol Teheránu nechal postavit v roce 1971 šáh Muhammad Rezá Pahlaví na počest založení Perské říše. Původní název Králova památeční věž (Borj-e Shahyad) byl přejmenován po islámské revoluci v roce 1979 na Věž svobody (Borj-e Azadi) v této nesvobodné zemi. Okolo jsou fontány, upravená zeleň a místa k odpočinku. Krásu stavby z bílého mramoru podtrhují temná mračna přicházející bouřky (ta nakonec nedorazila). Jízda metrem je také zážitek. Přední vagony jsou určeny výhradně mužům, zadní jen pro ženy. Společné neexistují. Vystupujeme u bývalé americké ambasády. Při převratu v roce 1979 zde bylo zadržováno 444 dní přibližně šedesát šest amerických rukojmí (podrobnosti zde:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Americk%C3%A1_rukojm%C3%AD_v_%C3%8Dr%C3%A1nu). Dnes je zavřená a opuštěná, USA nemá v Íránu žádné zastupitelství. Zeď ambasády pomalovaná protiamerickými hesly a grafity přímo vybízí k fotografování. Vrata jsou  překvapivě otevřená a my vidíme přímo na budovu.  Po chvíli u nás zastaví policejní auto se zapnutým majákem a sirénou a hlídka slušně žádá, ať odejdeme. Nevadí, už to vše máme nafocené. Touláme se bazary, zajdeme na poslední kebab a vypijeme spoustu šálků čaje u vtipného prodejce autorádií do starých peugeotů.

 

 

Zamyšlení nad Íránem a jeho lidmi

Nočním Teheránem jedeme směr letiště. Jako film si promítám všechny zážitky, všechna setkání s lidmi. Život tak podobný tomu našemu a přitom tak odlišný. Země lidí s velkým srdcem, kteří touží po demokracii. Ale možná by je příliš velká svoboda změnila a Írán by ztratil své kouzlo. V Íránu jsem se cítila nejbezpečněji na svých cestách a potkala ty nejpříjemnější lidi. Určitě se sem znovu vrátím.

 

 

 

 

NA ZÁVĚR: 

  • pokud nedojde k náhodě, zapomeňte v Íránu na alkohol. Hlavně ho sem nevozte! Bičování se vyhnete, ale poletíte okamžitě domů
  • zdejší ceny jsou více než přívětivé
  • velmi doporučuji knihy od Břetislava Turečka – Světla a stíny islámu (https://www.databazeknih.cz/autori/bretislav-turecek-8507)
  • B. Tureček Labyrintem Íránu (https://www.databazeknih.cz/knihy/labyrintem-iranu-161433)
  • pokud sem vyrazíte s dětmi, místní Vás budou milovat
  • nejbezpečnější země, jakou jsem kdy navštívila

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..