Putování po nelehké poutní cestě svatého Olafa v Norsku. Nádherná divoká příroda, barevná vřesoviště a hory, kde budete úplně sami. 

Kdo se jednou vydá na poutní cestu, touží ji jít znovu a znovu. Když  jsme s mým 63letým tátou ušli 300 kilometrů z portugalského Porta do Santiaga de Compostela, nádherný zážitek se nám hluboce vryl do našich duší. Po dvou letech uzrál čas vyrazit znovu. Rozhodnutí padlo na málo známou norskou pouť svatého Olafa. Kdybychom věděli, jak bude náročná……..

Informací o  cestě bylo na internetu málo, jediným pomocníkem se stal skvělý blog Lucie Veselé. Oficiální stránky cesty moc sdílné nebyly. Vytiskli jsme z internetu pár map a v červenci vyrazili.

PÁR ZÁKLADNÍCH INFORMACÍ

650 kilometrů dlouhá svatoolafská cesta  vede z hlavního města Osla do Trondheimu. Přesně k hrobu krále Olafa v katedrále Nidaros.  Vládce Olaf byl sice Viking, ale snažil se Norsko převést na křesťanství. Ne zrovna mírumilovnou cestou. Po jeho smrti se začaly dít zázraky a zástupy poutníků proudily k jeho hrobu. Po staré královské stezce vede i ta dnešní. Nejhezčí část cesty začíná v olympijském městečku Lillehammer, odkud vyrážíme i my.

ÚDOLÍ GUDBRANDSDALEN

V poutní kanceláři si kupujeme poutnické průkazy. Budeme do nich dostávat razítka, důkaz, že jsme cestu opravdu absolvovali. Z Lillehammeru vede cesta kouzelným údolím Gudbrandsdalen. Protéká jím řeka Lågen, kterou kopíruje z jedné strany železnice, z druhé hlavní silnice mezi Oslem a Trondheimem. Údolí lemují zelené kopce, kudy zřejmě vede stezka. My značku za městem ztrácíme, a tak jdeme po silnici. Po krajině jsou rozeseté  usedlosti, nikde žádný obchod, restaurace ani ubytování. Po 30 kilometrech  přicházíme zcela vyčerpaní do kempu Odden. Správce prý poslední chatku před chvílí pronajal, máme jít do dalšího kempu. Ten je ale 15 kilometrů daleko. Zoufale ho přemlouvám, chlapík se slituje a můžeme složit hlavu v koupelně. Za 450 Kč spíme ve spacáku (karimatky nemáme) na dlaždicích se sprchou nad hlavou a toaletou před námi. Nám to ale nevadí. Dáme si k večeři bagety z domova, zapijeme je vodou a tvrdě usínáme.

Poutní průkazy

Vyrážíme

Na cestě

Druhý den jdeme malebnou krajinou s kopečky a zelenými loukami. V malém městečku konečně potkáváme supermarket. Nakupujeme jen to základní, ceny v Norsku jsou šílené. Nejlevnější chléb 90 Kč, margarín 60 Kč, sýr 90 Kč, pivo v plechovce 70 Kč. V kavárně dostanu místo espressa kelímek odstátého nescafe. Za 100 Kč. Tímto začíná náš třítýdenní půst. Konečně ale nacházíme první svatoolafskou značku – červený symbol kříže. Nadšeně šplháme do strmého kopce a kocháme se výhledy na vlnící se řeku Lagen. Navečer dojdeme do herbergu (poutnické ubytovny) Glomstadt Gard Og Pensjonat a máme další šok. Cena za  malý dvoulůžkový pokoj je 2700 Kč! Tak draho jsem nikdy nikde nespala. Nemáme na výběr. Prý je tu spousta poutníků. Podle bot a oblečení jsme však zřejmě jediní, kdo jde pěšky. Ostatní mají vyleštěné společenské boty a kufry. Odmítáme večeři za 900 Kč (za osobu), pochutnáme si na obložených chlebech ze supermarketu a spokojeně usínáme. 

Usedlosti

Výhled na údolí

Herberg

Pokoj za 2700

Bohatá hotelová snídaně, krásné slunečné počasí a modrá obloha nám ráno zvednou náladu. Procházíme zarostlé pastviny, vlhké lesy s mechovými koberci, po vratkých dřevěných lávkách přes křišťálové říčky. Po žebřících přelézáme  ohrady pro  skot a ovce a zdárně se vyhýbáme jejich lejnům. Slézáme na dno údolí, abychom se za chvíli prodírali hustým lesem strmě nahoru. Značky jsou zarostlé a zašlé a nám začíná docházet, že to nebude taková pohoda jako na pouti do Santiaga. Na farmě ve městečku Favang by mělo být ubytování pro poutníky. Je zde spousta domečků, ale nikde nikdo. Po hodině čekání přijde nějaký chlapík. Prý je vše plně obsazeno. Nechápu to, je tu úplně pusto. Za celý den jsme nepotkali žádného poutníka. Opět ho úpěnlivě prosíme o pomoc s noclehem. Nakonec nás zaveze několik kilometrů zpět, odkud jsme přišli. V malebných kopcích se tu pečlivě skrývá nenápadná farma Tromsnes gard s dřevěnými domečky, kde se můžeme ubytovat. Uvnitř jsou útulné pokojíky se společnou kuchyní a sociálním zařízením (cena 600 Kč/osobu – v Norsku příznivá cena). Poprvé potkáváme poutníky. Táta všem nabízí moravskou slivovici na přivítání. Mladá Němka jde cestu již podruhé a úplně sama. Letos je prý dobré počasí, poslední dva roky v létě hodně pršelo. Ptám se přátelských belgických manželů, jak o farmě věděli. Mají průvodce s mapami a informacemi o ubytování. I když je ve vlámštině, nafotím si jej do telefonu. Od teď už vždy víme, kde hledat nocleh.

Lesní cesty

Odpočinek

Na farmě

Na farmě

S poutníky

Na farmě

Krajina

Třetí den cesty jdeme krásnou krajinou. S výhledem na sjezdovky sbíráme ostružiny a maliny, vyšplháme na jednu z nejkrásnějších vyhlídek na údolí a pak zase prudce dolů. V městečku Rindgebu se zastavíme u roubeného kostela z roku 1220, patří k největším v Norsku. Hustými lesy kolem  mohutného vodopádu dojdeme do herbergu Gildesvollen, kde nás vítají Belgičané a dvě mladé Němky. Zajímavý je systém placení. Zapíšeme se do knihy a vložíme do ní peníze za ubytování (750 Kč/osobu), případně za jídlo v krabičkách, které je tu k dispozici. Funguje to a nikdo se neodváží podvádět nebo peníze vzít. 

Cestou

Vyhlídka

Lesní chatky

Dnes musíme vyšplhat do nejvyššího kopce v okolí. Zlověstně se před námi tyčí. Přes ohrady a pastviny to ještě jde. Jenže tmavé lesní cesty jsou posety ostrými kameny, které nevidím. Nevím, kam šlapu, jsem pomalá a po pár hodinách psychicky i fyzicky vyčerpaná. Vysoko nad údolím nacházíme na kouzelné mýtině dvě dřevěné chatky se střechami porostlými hustou trávou. Místo se nazývá Skar, vybudovali ho v minulém století místní nadšenci a je možné tu přespat. Na dveřích je telefonní číslo, kde se dozvíme kód zámku. Máme se zapsat do knihy hostů a peníze dát do krabičky (300 Kč/osobu). Chatka je skvěle vybavená. Postele s peřinami, nádobí, svíčky a plynový vařič. Venku pumpa s vodou a suchý záchod. Elektřina tu není. V Norsku je ale v létě světlo i o půlnoci. 

Do kopců

Nahoru

Skar

V chatičce

Večeře

O půlnoci

Ráno na nás civí stádo ovcí a rychle prchá pryč. Slézáme z vysokých kopců lesní pěšinou do vesnice, kde si u milé paní doplňujeme vodu a celý den putujeme krásnými lesy nahoru a zpět do údolí. Opět přelézáme mnoho ohrad. A rozbouřené potoky. Za celý den nikoho nepotkáme. Navečer se před námi rozevírá fantastický pohled na ohyby řeky Lågen a po několika kilometrech dojdeme do kempu Kirketeige v městečku Kvam (600 Kč/osobu), kde máme rezervovaný malý pokojík. Je tu i supermarket, kde nakoupíme základní potraviny. Pro zajímavost, celé tři týdny jíme jen  obložené chleby se sýrem a salámem. Výjimečně vajíčka a skvělou rybí pastu. K tomu každodenní fyzická námaha a domů přijíždíme o spoustu kil lehčí. 

Ovečky

Přes ohrady

Řeka Lagen

Afrika v Norsku

Krajina

Kvam

Těžké šedivé mraky nevěstí pro dnešní den nic dobrého. Procházíme deštěm rozbahněnými roklemi, brodíme se pěšinami v hustě zarostlých lesích. Prší, cesta je namáhavá a únavná. Když se promočení vyškrábeme na vysoký kopec, radujeme se z hezké cesty. Ta se po chvíli ztrácí mezi borůvčím a my padáme po blátivých stezkách zase dolů. A tak je tomu celý den. Náhodní sběrači borůvek nás ujišťují, že kemp je nedaleko, jenže oni mají auto. A my se ještě několik hodin zkřehlí a promočení drápeme rozbahněnými temnými lesy. Jako přízrak  kolem nás náhle proběhne krásná poutnice. Připomíná mi laň. My jsme těžkopádní, pomalí a já začínám Norsko nenávidět. Navečer po dvanáctihodinovém pochodu dojdeme do kempu Heimtun (1350 Kč/chatka). Není to tu moc hezké, ale v chatce je teplo, sucho a dostáváme několik hrníčků dobré kávy. Máme za sebou nejtěžší den celé cesty. 

Nejhorší den

Těžký terén

Těžký terén

V kempu

Protože nás další den čeká stejný terén, popojedeme autobusem 20 km do městečka Dovre. Snad nám to svatý Olaf odpustí. Ubytujeme se v hezkém kempu Volheim  u řeky (1200 Kč/dvoulůžkový pokoj), který je plný karavanů a stanů. U řeky zaslechneme peprný slovník českých teenagerů, kteří jsou zde na zájezdu. Dovre je opravdu příjemné prázdninové místo. My však údolí Gudbrandsdalen opouštíme. Do cíle nám zbývá už jen 250 km. 

Řeka Lagen

Do hor

Do cíle nám zbývá už jen 250 km

POHOŔÍ  DOVREFJELL

Další etapa cesty vede přes pohoří Dovrefjell. Kondice se nám viditelně zlepšila, bez problémů vylezeme na náhorní plošinu ve výšce 1200 m. n. m. Všude okolo jsou koberce bílých vřesovišť a mechů, močál mezi nimi přeskakujeme po dřevěných deskách. Ani silný vítr nám nezkazí radost z okolních hor. Září všemi odstíny okru. Jsou naprosto úchvatné. Večer jsme ale rádi, že přicházíme do Fokstugu Fjellstue, nejvýše položené farmy v Norsku (2400 Kč/dvoulůžkový pokoj). Přísná majitelka vysvětluje pravidla farmy a zve nás na večerní mši do místní kapličky. Potkáváme tu nějaké poutníky, mezi nimi Švýcarku Simonu, která kolem nás před pár dny proběhla jako srna.

Dva dny přecházíme pohoří se zasněženými vrcholky a nekonečná vřesoviště. V hospůdce tátovi donese malé točené pivo servírka z Pardubic. Za 200 Kč! V poutnickém ubytovně v Kongsvoldu se opět setkáváme se známými tvářemi. Většina z nich pokračuje ještě pár dní přes hory, počasí se však začíná kazit, jsme v časovém skluzu, v neschůdném terénu jsem  pomalá, proto hory opouštíme. 

Do hor

Mezi vřesy

Dovrefjell

Fokstugu Fjellstue

Pohled na Dovrefjell

Dovrefjell

Dovrefjell

Kongsvoll

PASTVINY

Doplňujeme zásoby v supermarketu v Oppdalu a je nám divné, že tu nikde neprodávají pivo. V Norsku je totiž prohibice, pivo se smí prodávat od pondělí do soboty dopoledne, víno a tvrdý alkohol pouze ve specializovaných obchodech Vinmonopolet. Je neděle, a tak máme smůlu. Skalnaté hory necháváme za zády, užíváme si zelených pastvin s dobytkem a farmami. V následujících dnech často potkáváme německou harfistku  Dorothy, která prý téměř nevidomé poutnici a jejím otci slyšela od zdatné Švýcarky Simony. Ta ušla 40 km denně, možná je už v Trondheimu. Tady se nám po viditelně značených cestách jde velmi dobře. Potkáváme velkou skupinou německých křesťanů z Hamburku. Na cestě do Santiaga jsme denně potkávali desítky poutníků. Z 25 zemí světa. Tady jich za celou dobu potkáváme třicet jedna. Západoevropany, hlavně Němce. Ze střední a východní Evropy nikoho. Německá skupina nám často obsadí ubytování, místní nás však nenechají na holičkách. Jeden vášnivý ekolog nás zaveze spolu s Dorothy kamsi do kopců, do krásných dřevěných chaloupek v březovém háji se stádem oveček (Haeverstolen 750 Kč/osobu). Jindy spíme zcela sami ve skvělém herbergu Norgar ve městečku Voll (750 Kč/osobu). Majitel s upovídanou manželkou nás zvou na malé občerstvení a večer vezmou na prohlídku nádherného roubeného kostela. Dozvíme se hodně o historii Norska i této poutní cesty. Spal tu prý i známý český poutník Petr Hirsch. Jindy přenocujeme v dřevěné chatičce uprostřed norského skanzenu Meldal bygdemuseum (500 Kč/osobu). V naprosté pustině tu mají i WIFI. Roste zde spousta jedlých hub, praváku i vzácných hřibů královských. Místní je ale nesbírají. Obecně zdejší lidé, především ti na venkově, jsou velmi přátelští. Rádi ochotně poradí, každý chodec či cyklista s úsměvem zdraví. 

Pryč z hor

V Hæverstølen

Poutní kancelář

Meldal bygdemuseum

BAŽINY

Jsme opět v kopcích a krajina zdrsní. Břízy, jehličnany ošlehané větrem a bažiny, které přelézáme po deskách. Připomíná mi to tu sibiřskou tajgu. Oblast má ale zvláštní půvab. Promáčení, špinaví od bláta a vyčerpaní si chceme cestu zkrátit. Místo toho jdeme několik kilometrů opačným směrem. Naštěstí nás mladá dívčina autem odveze k ubytování ve městečku Skaun, to nám však již obsadila skupina německých křesťanů. Paní domácí nás ubytuje na svém statku (600 Kč/osobu) a uvaří vynikající poutnickou polévku ze zeleniny a hovězího masa. Poprvé a naposledy máme teplé jídlo. Spokojeni usínáme mezi plyšáky v pokojíčku majitelčiných vnoučat. 

Norská tajga

Islandský mech

Norská tajga

Bažiny

Němečtí poutníci

Nocleh ve Skaunu

Polévka

MOŘE

Prší a my se v pláštěnkách brodíme vlhkými temnými lesy se spoustou hub. Blížíme se k Norskému moři, v podvečer jej konečně zahlédneme. Po kluzkých cestách se doklopýtáme ke kempu Øysand se spoustou vyhřátých chatek (1400 Kč/chatka). Táta se chce v moři vykoupat, nakonec to zavrhne.  Moře je špinavé a studené. 

Směr pobřeží

Pohled na moře

Kemp Øysand

Moře u kempu Øysand

Poslední den naší cesty. Je znát, že se blížíme Trondheimu, třetímu největšímu  městu Norska. Rodiny s dětmi, běžci, cyklisté, majitelé psů, tolik lidí jsme už dlouho nepotkali. Nikdo si nás nevšímá, neusměje se a nezdraví. Krajina se mění ve sportovní park.  A pak se před námi otevře výhled na trondheimský fjord a pulsující město. Podle značek přicházíme k cíli, ke katedrále Nidaros. Po třech týdnech a 400 kilometrech v nohou jsme na konci cesty. Zvládli jsme to! Nejsou tu  davy poutníků a čekatelů na certifikát jako ve španělském Santiagu. V poutnické kanceláři jsme jediní. Překvapený správce kroutí hlavou, s jakým handicapem jsem cestu ušla a zveřejňuje o nás článek na svých facebookových stránkách. Jsme jedni z mála Čechů, kteří cestu absolvovali.                                                                                                             

Jsme v cíli

Nidaros

Certifikát

Trondheim

Trondheim

Co říct závěrem?

Tato cesta není pro každého. Pokud máte rádi společnost, teplé jídlo, alkohol, pohodlné cesty a slunce, není to ta pravá volba pro Vás. Budete si celou dobu povídat sami se sebou, jíst studenou stravu, brodit se bažinami a temnými lesy. A také platit nekřesťanské peníze za ubytování. Odměnou však bude nedotčená příroda a všudypřítomný klid. 

HUDEBNÍ PREZENTACE POUTNÍ CESTY