Bosnu a Hercegovinu si lidé spojují zejména s občanskou válkou v 90. letech 20. století. Zemi zaplavily řeky krve a zvěrstva, nad kterými rozum zůstává stát. Od té doby naštěstí uběhlo mnoho let. Dnes tato balkánská kráska opět přitahuje nádhernou přírodou a neobyčejnou atmosférou stále více turistů.

* vysunovací poznámky, které se zobrazí přejetím myší, u mobilu klepnutím na slovo

Poprvé jsem Bosnou a Hercegovinou (BaH) projížděla v září 1988, kdy nám komunisté povolili výlet do Jugoslávie. Dodnes si pamatuji ohromné trsy ostružin u města Banja Luka, divoké vápencové hory, špinavé děti u silnic se džbány malin a elektrické vedení namotané v korunách stromů. Podruhé to bylo v létě 2012 po srbském festivalu Guča. Se zatajeným dechem jsem z vlaku sledovala smaragdovou řeku Neretvu vinoucí se dechberoucím kaňonem Dinárských Alp. Sem jsem se prostě musela  vrátit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes se do BaH dostanete pohodlně a levně letadlem*V zemi jsou tři letiště: Sarajevo, Banja Luka a Tuzla.. Při hledání letenek se mi nejvíce osvědčil vyhledávač AZAIR. Nejvýhodnější spojení před pár lety byl však autobus Eurolines z Vídně do Sarajeva*Cesta trvá 12 hodin., odkud chceme pokračovat vlakem na jih do Mostaru. Nějaký chlapík nám nabízí odvoz. Jsme dvě holky, a tak si ho nedůvěřivě prohlížíme. Jakmile zjistíme, že tam veze nějakého starého pána, obavy se rozplynou. S řidičem je ale sranda, pořád něco vypráví, ukazuje populární jezero Boračko, zve na kávu a skvělé čevapi, zdejší čevabčiči. On sám však nic nejí ani nepije. Je totiž Bosňák a právě vrcholí ramadán.

 

MOSTAR

 

Řeka Neretva rozděluje středověký Mostar na dvě části. Na východním břehu ve starém městě žijí Bosňáci, na západním Chorvaté. Spojuje je mnoho mostů. Tím nejznámějším je Starý most. Původní stavba z 16. století odolávala stovky let různým nájezdům a válkám. Až do roku 1993, kdy jej chorvatská armáda vyhodila do vzduchu. Prý až příliš připomínal doby Osmanské říše. Naštěstí v roce 2004 postavili turečtí inženýři most nový, který dnes obdivují zástupy turistů z celého světa. Místní Bosňáky a Chorvaty však příliš nespojil. Válečné jizvy se hojí pomalu.

Ubytujeme se na bosňáckém břehu v penzionu u vysmáté babičky. Všichni jí tu říkají mama.

 

Východní historická část je okouzlující, jako bychom se ocitly v Orientu. Krásná mešita s vysokým minaretem, dlážděné uličky plné stánků s tepaným nádobím, ovocem, zeleninou a domácí rakiji. V davu turistů potkáváme i několik Čechů, kteří sem vyrazili z jadranského pobřeží. Z majestátního mostu skáčou místní mládenci do ledové Neretvy z výšky 21 metrů*Jako by skákali ze 7. patra. Tato tradice tu přetrvává již 500 let. Východní břeh je veselý a plný života, chorvatská strana je tichá, lidé jsou mnohem rezervovanější. Možná jen nemáme štěstí.

 

V okolí Mostaru je pár zajímavostí, kam vyrážíme ve starém VW Golfu 1 s Dinem, „maminým“ vnukem. Dinův otec ve svém Audi veze další tři turisty z Holandska. Nám to nevadí, výlet má aspoň balkánskou atmosféru. Vždyť Golfy se tu za generála Tita montovaly!  

 

KLÁŠTER BLAGAJ

 

První zastávkou je dervišský klášter Blagaj z roku 1520. Jako by byl srostlý s ohromnou skálou, odkud vyvěrá podzemní řeka Buna. Prvky osmanské architektury se mísí se středověkým stylem, pro místní je Blagaj velmi důležitou památkou.

 

POČITELJ

 

O pár kilometrů dál*Jsme asi 40 km od Mostaru. se nachází středověké městečko Počitelj, provoněné orientální a středomořskou atmosférou. Nad našimi hlavami se vypínají ruiny hradu Gavrana Kapetanoviče*Konak Gavran-Kapetanovića z osmanských dob: Úzkými uličkami mezi cypřiši vyšplháme až nahoru, odkud je fantastický výhled na vlnící se Neretvu. K tomu nám zpívá muezín z minaretu pět set let staré mešity.

 

Až do války byl Počitelj vyhledávaným výletním místem, dokonce zde žila komunita umělců, zejména výtvarníků. V 90. letech bylo městečko srbským a chorvatským odstřelováním těžce poničeno. Dnes je naštěstí většina staveb již opravena a kouzelný Počitelj patří mezi nejkrásnější místa, která jsem v Bosně a Hercegovině navštívila.

 

VODOPÁDY KRAVICA

 

Ponorná řeka Trebižat, která teče zčásti pod zemí jako např. moravská Punkva, skrývá v husté vegetaci překvapivé tajemství. Pohled na 27 m vysoké a 120 m široké vodní kaskády okouzlí každého. A dokonce se v nich dá i koupat! Má to však jeden háček. Nejsme tu sami. Připadáme si jako v letním Bibione. Okolo řeky i ve vodě jsou stovky lidí, často zaslechneme i češtinu. Dino jde do baru pozdravit přátele, my se osvěžit do vody. Je ale jako led, jsme rády, že brzy odjíždíme pryč. Pokud si chcete tuto nádheru vychutnat sami, přijeďte sem brzy ráno. V tu dobu také pořídíte ty nejkrásnější záběry sluncem zalitých vodpádů*Vodopády se nacházejí u obce Ljubuški..

 

MEDŽUGORJE

 

Mezi dvěma kopci se ukrývá malá nenápadná vesnička, o které dlouhá léta nikdo nevěděl. V červnu 1981 se zde skupince dětí zjevila Panna Marie a zjevení se několikrát opakovalo. Od té doby zná Medžugorje každý křesťan a navštívilo jej už více než 25 milionů poutníků z celého světa. Zrovna dnes se tu koná festival křesťanské mládeže. Mezi tisícovkami lidí slyšíme opět češtinu. Nečekaly jsme, že Bosna je u našinců tak populární. Prohlédneme si přeplněnou katedrálu, poslechneme pár písniček a uháníme zpět do Mostaru. V ulicích východního břehu hraje chytlavá balkánská hudba, víno a pivo teče proudem, všude voní pečené burky – listové záviny plněné sýrem, masem nebo zelím. Je nám tu skvěle!

 

MOŘE

 

Bosna a Hercegovina vlastní dvacetikilometrový pás Jaderského pobřeží, který je vklíněn do jižního Chorvatska. Odděluje oblast okolo Dubrovníku od zbytku země. Dostat se sem je trochu komplikované: autobusem přejedeme hranici s Chorvatskem*Přes hraniční přechod Metkovič, odkud jede vlak až do Sarajeva., po pár kilometrech vjíždíme zpět do BaH. Jediným bosenským přímořským městem je Neum. Hned nás osloví starší pán a nabízí ubytování. Úspěšně smlouváme, evidentně tu moc turistů není. Zde žijí bosenští Chorvaté, což potvrzuje přítomnost katolických kostelů. Pobřeží sice není tak malebné jako v Chorvatsku, moře je ale stejně křišťálové, ceny mnohem přívětivější než u sousedů, a to vše bez návalů turistů.  V oblasti je spousta rybích farem, takže si večer pochutnáváme na plodech moře a rybách. Mezi nejchutnější patří mořan zlatý a morčák evropský.

 

KAŇON ŘEKY NERETVY

 

Vracíme se zpět do vnitrozemí. Trať, která začíná již v chorvatském Metkoviči, se vine 30 km dlouhým kaňonem řeky Neretvy. Z protější silnice, po které jsme jely ze Sarajeva do Mostaru, ani z rychlovlaku, si tuhle nádheru nevychutnáte tak, jako my v obyčejném osobáku. Projíždíme jednou z nejkrásnějších částí BaH, naše fotoaparáty se můžou ucvakat.  Nejúžasnější scenérie obklopují město Jablanica, kde vystupujeme.

 

JABLANICA A KAŇON DIVA GRABOVICA

Mladá servírka v kavárně se na nás dívá jako na blázny: „Proč chcete jít do hor?“ Kroutí hlavou, ale prý je tam krásné jezero. Město Jablanica působí trochu omšele. Jediný hotel, co najdeme, vypadá jako ubytovna ROH z 80. let. Nám se ale tohle retro docela líbí. Vlastní ho postarší pán, který nás prý do hor zaveze. A proč tu vlastně jsme?

 

V průvodci jsem se dočetla o Diva Grabovici – úžasné ferratě „po bosensku“. Prý není krásnějšího vstupu do okolního pohoří Čvrsnica, než touto impozantní soutěskou.

 

Okolní hory jsou zahaleny zvláštním oparem, občas zaslechneme helikoptéry.  Majitel hotelu v klidu vysvětluje, že tu zrovna zuří požár a helikoptéry ho hasí. Aha! Vysazuje nás kdesi v pustině, až se budeme vracet, máme mu prý zavolat. Slunce nemilosrdně pálí, koryto řeky je úplně vyschlé, země rozpraskaná. Míjíme kamenolom, hlouček dělníků si nás vyjeveně prohlíží. Nemám z toho dobrý pocit. Jak by ne, když máme na sobě nátělníčky a mini sukýnky. Po pár kilometrech to vzdáváme. V rozpálených skalách nemáme ani kapku vody a přes dým stejně nic nevidíme. Dělníci sedí na stejném místě a zase vyjeveně koukají. Komu by se taky chtělo ve 40 °C pracovat? Pak se ale přátelsky ptají, odkud a proč tu jsme. „Čekoslovakia“ je rozesměje a naše obavy se rozplynou.  Do Jablanice je to minimálně 20 km, mávneme tedy na projíždějící náklaďák. Vysmátý chlapík nám vysvětluje, že turisté do hor chodí jen na jaře a na podzim, kdy je příjemné počasí. Teď v horkém létě nikdo.

 

 

 

 

 

 

 

Rády bychom se někde okoupaly. Chlapík zastavuje a ukazuje kamsi do houští. Nejistě se prodíráme trnitými keři a najednou se před námi otevře scenérie jako z plakátu. Jezero obklopené vápencovými štíty hor s křišťálově čistou vodou, která se dá i pít. O tomhle nám povídala mladá servírka

 

Navečer pro nás dojede majitel hotelu. Jeho vlídný obličej je plný smutných vrásek. Zve nás do kavárny svého syna. On nic nepije, je ramadán. Vypráví o 2. světové válce, kdy tu proběhla důležitá bitva pod vedením generála Tita. O občanské válce v 90. letech nemluví. Nemluví o ní nikdo. A my se neptáme.

 

 

V městě to večer překvapivě žije. Moc cizinců sem nejezdí, a tak jsme středem pozornosti. Víno teče proudem, pochutnáváme si na jagnjetině, tradiční specialitě z jehněčího masa, které se griluje na otevřeném ohni.

 

JABLANSKÉ JEZERO

 

Další den vyrážíme k nedalekému Jablanskému jezeru*Jablaničko jezero. Obklopují ho horské masivy Prenj a Lisini a voda je nádherně průzračná. I když je polovina srpna, jsme tu skoro samy. Jen z nedaleké restaurace se line balkánská hudba. Líbí se nám tu mnohem víc než u moře, vůbec se nám odtud nechce.

 

 

 

 

 

 

 

 

Navečer odjíždíme do hlavního města. Nádherná kopcovitá krajina je plná zeleně. A taky bílých hrobů. Vzpomínek na oběti občanské války. Jsou jich stovky. Možná tisíce.

 

 

SARAJEVO

 

V Sarajevu máme zajištěné ubytování přes COUCHSURFING u mladého Mexičana. Studuje tu filmařinu a o apartmán se dělí s korejským spolubydlícím, který právě cestuje někde po Evropě. Sarajevo vždy bylo a je multikulturní umělecké město.

 

Velikostí malá*300 000 obyvatel, historií však překypující metropole.  Až do 19. století zde vládli turečtí Osmané, od roku 1878 přešla země pod Rakousko-Uhersko. Dne 28. června 1914 srbský nacionalista Gavrilo Princip postřelil u Latinského mostu následníka rakousko–uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Ten na následky zranění zemřel a událost se stala podnětem k rozpoutání 1. světové války. Za vlády jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita se zde v únoru 1984 konaly 14. Zimní olympijské hry. Sarajevo velmi prosperovalo, dokonce se uvažovalo i o vybudování metra. Plány překazila válka a město bylo neuvěřitelné čtyři roky*Od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 obléháno a odstřelováno z okolních hor bosenskými Srby. Jedinou spojnicí se světem se stal tunel Naděje. Během šesti měsíců vykopali houževnatí civilisté 800 m dlouhý tunel, kudy vedl malý ropovod, dovážely se potraviny a odváželi zranění. V 80. letech se Sarajevu přezdívalo evropský Jeruzalém, poměr národností byl vyrovnaný. V 90. letech se z něj stal balkánský Stalingrad, po válce 90 % obyvatel tvořili Bosňáci.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes je však Sarajevo naprosto okouzlujícím městem. Jako první navštívíme slavný Latinský most. Je to však takový mostík klenoucí se nad nenápadnou říčkou. Oproti tomu  historické centrum Baščaršija nás neskutečně nadchne. Stará turecká čtvrť se svým bazarem se mi líbí více než ta istanbulská. Všude je plno stánků s džezvami, karafami, pytle s kořením, stánky s kebabem, pečenými burky a čevapi. Nikdo na nás nepokřikuje, nikdo nám nic nevnucuje. Lidé jsou vlídní a usměvaví.

    

 

 

 

 

 

 

 

Nemohly jsme si vybrat lepší den, dnes totiž končí ramadán. Kolem nasvícené mešity je plno, radši se taktně vzdálíme. Zdejší ženy jsou dnes výjimečně zahalené od hlavy k patě, my jen v kraťáskách a tílku. Bosňačky ale taky rády nosí sexy oblečení, tady nejste v Afghánistánu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všude se slaví, i my zapadneme do jakéhosi baru. Jmenuje se Harém.  Majitel Amar je Bosňák, to však nevadí. Pompézně s námi konec ramadánu oslavuje. Nad litry vína a piva sedíme dlouho do noci, kolem nás pobíhá jeho pětiletá dcerka. Lépe jsme si konec našeho bosenského putování nemohly vybrat.

 

 

 

 

 

 

 

 

Co říct závěrem? Bosna a Hercegovina je moje srdcovka. Nádherné hory, průzračné řeky a jezera, přátelští lidé, ceny více než příjemné. Je prostě mou nejoblíbenější ze všech zemí bývalé Jugoslávie. Přesvědčte se sami, nebudete litovat!