Bílé pláže omývané průzračným oceánem, bujná tropická vegetace, cizokrajné ovoce, plantáže koření, čaje a kávy. To je exotická Kerala, sluncem provoněná jižní Indie.
KERALA
Kerala
Opouštíme hektické Dilli a pozdě večer přilétáme do hlavního města státu Kerala, do Thiruvananthapuramu. Samotni Indové tohle jméno neumí pořádně vyslovit, proto si jej zkracují na Trivandrum. Vítá nás obrovské horko a 80-ti % vlhkost. V Kerale se mluví malajámsky, jazykem zcela odlišným od hindštiny na severu. Například „jmenuji se Zuzana“ zní v malajámštině „ente péro Zuzana“. Vládne tu demokratický komunismus, všude jsou namalovány symboly s rudým srpem a kladivem. Jinak je ale Kerala nejčistší, nejbohatší a snad i nejvzdělanější stát Indie, 80 % obyvatel je gramotných, v Indii nevídaná věc. Oproti severu jsou lidé velmi tmaví.
Kovalam
Pláže v Kovalamu
Ráno otevírám okno a přímo přede mnou visí ze stromu obrovská papája. Okolo exotické rostliny, kokosové palmy, vřískající papoušci a opice. Asi nebydlíme v centru města, jak jsem původně plánovala. Rikša nás ve tmě zavezl úplně jinam, v Indii nic neobvyklého. Když rikšovi řeknete, že chcete do vámi vybraného hotelu, on často odpoví, že hotel včera zkrachoval, vyhořel nebo nikdy neexistoval. My však máme za hotelem nekonečnou písečnou pláž, kde je jen pár místních rybářů s katamarány. Jejich dnešní úlovek byl slabý. Vychutnáváme si ranní sluníčko a pozorujeme tyrkysovou vodu Indického oceánu, resp. Arabské moře. Překvapivě luxusním klimatizovaným autobusem jedeme do nejvyhlášenějšího přímořského letoviska Keraly, do Kovalamu. Dle rad v průvodci rychle projdeme pláže plné lidí a asi po třech kilometrech podél pobřeží na sever nacházíme pravý ráj. Prázdné pláže lemované kokosovými palmami, sem tam zakotvený katamarán, mimo pár místních teenagerů nikde nikdo. Moře je osvěžující, ale v celé Kerale divoké, s velkými vlnami, pár desítek metrů od břehu jsou silné podmořské proudy, které mají na svědomí smrt mnoha plavců. Mladíci nám to vysvětlují a s velkou důležitostí nás, zejména mě – ženu, hlídají. Je s nimi zábava, nehnou se od nás. Je mi ale jasné proč. Mám na sobě bikiny, pro ně nevídaná věc. Turistky tu skoro žádné nejsou a místní ženy se koupou výhradně v dlouhých sárí. Navečer se pláže zaplní místními a všichni si společně vychutnáváme nádherný západ slunce.
NA SKOK DO TAMIL NADU
Na úplném jihu Indie, ve státe Tamil Nadu, se nachází posvátné Kanyakumari, kam si to míříme vlakem. Cesta je příjemná, žádné přeplněné špinavé vlaky, jaké známe z televize. Vlak projíždí džunglí, palmovými háji, rýžová pole střídají jezírka plná leknínů a nad tím vším se tyčí vrcholky Západního Ghátu, druhého nejvyššího pohoří Indie po Himalájích. Přijíždíme na úplný konec Indie. Setkávají se zde vody Bengálského zálivu, Indického oceánu a Arabského moře. Z moře vystupují dva skalnaté ostrůvky, na jednom z nich je postavena 40-ti metrová socha básníka Tiruvalluvara, taková indická socha svobody. Každý východ a západ slunce se zde shromažďují davy věřících. V prosinci 2004 na město silně udeřila vlna tsunami, už rozumím, proč zde bylo tolik obětí. I my podléháme mystické atmosféře. Oči mi zabloudí směr jihovýchod. Tam kdesi v dálce leží má vysněná Srí Lanka. Vím, že na mě čeká (pokořila jsem ji o rok později). Do setmění se touláme po okolí, které je překvapivě plné nádherných běloskvoucích křesťanských kostelů. Pobřeží je poseto malými osadami s nuznými domečky. Na každém je ale satelit. Pobíhá tu spousta děti, jejich rodiče vycházejí před domky, zdraví nás, smějí se, mávají. Tolik radosti jsme už dlouho nezažili!
Jak je zvykem v Kanxakumari, ráno před pátou nás hotelová služba budí telefonem na posvátný východ slunce, my však vysíleni cestováním a horkem 45° C nevstaneme.
ZPĚT DO KERALY
Varkala
Vlakem míříme na sever do přímořského letoviska Varkala. Malé městečko je vybudováno na vysokém útesu, pod kterým se nachází krásná písečná pláž s příznačným názvem Papa Našimi – Ničitel hříchů. Dva dny zde relaxujeme, ochutnáváme plody moře všeho druhu, skvělou máslovou rybu butterfish, cizokrajné ovoce a zapeklitě kupujeme pivo. V Indii je totiž jakési embargo na alkohol. Ale jen jako. Pivo vám nenápadně naservírují v porcelánové čajové konvičce. Aby to nikdo nepoznal. Ve Varkale potkáváme hodně cizinců. A všichni popíjí cosi z čajových konviček.
Backwaters – vodní kanály
Lelkování na pláži končí a my se vydáváme na nejznámější atrakci Keraly, na backwaters. Je to spleť říčních toků, vodních kanálů a jezer protékající džunglí souběžně s pobřežímglí a ústící do moře. Po nich plují místní přívozy, dopravní a turistické lodě, kterou využijeme i my. V 11 hodin ráno vyrážíme z městečka Kollam a na poloprázdné lodi se plavíme pravou exotikou. Všude okolo roste hustá tropická vegetace, nad vodou se sklání kokosové palmy. Míjíme rýžová políčka, sem tam bílé křesťanské kostelíky v džungli, malé rybářské osady. Místní ženy oblečené v sárí loví v kalné vodě mušle, děti na nás volají, mávají a smějí se. Je patrné, že zdejší lidé jsou chudí. Škoda, že nemáme více času, ráda bych si okolí prozkoumala, přespala v nějaké vesničce, zkusila zdejší jídlo a nakoukla do života místních. Na lodi potkáváme jediné Čechy za celý pobyt v Indii, mladý pár z Českých Budějovic. Tak si aspoň vyměňujeme rady a poznatky. Kouzelná plavba končí při ohnivém západu slunce ve městě Alappuzha, odkud ráno pokračujeme MHD přívozem plným školáků směr vnitrozemí. Jednoduchý přívoz je oproti turistické lodi 10x levnější. Přijíždíme do městečka Kottayam, kde se čile obchoduje s kořením. Na plantážích Keraly a Tamil Nádu ve vnitrozemí se totiž pěstuje spousta koření všeho druhu. My ale pokračujeme dále do hor. Autobus nemá okna, jen mříže, cesta je plná výmolů, z oken vidíme několik set metrů hluboké srázy od kterých nás dělí nepatrný kousek. Okolní krajina je však okouzlující, hory Západního Ghátu vytváří fantastickou scenerii a na jejich úpatích rostou plantáže čaje, kávy a koření.
Kumily
V malém horském městečku Kumily nám při výstupu z autobusu nabízí levné ubytování slušně vyhlížející pán. Jmenuje se Nazeer a je místní průvodce. Unaveni přijímáme. Čistý, moderně zařízený a velmi levný apartmán nás mile překvapí. Když se sice opřu o umyvadlo, vypadne ze zdi. Nic se neděje, jsme přece v Indii. Svěží horský vzduch se mísí s vůní čaje, kávy a exotického koření. Je tu levně a nikde žádní turisté. tak tady se nám opravdu líbí.
Další dny podnikáme výlety po okolí. S partou německých studentů jedeme na exkurzi do továrny na čaj. Majitel továrny nám vysvětluje celý postup: sběr čaje, zavadnutí, svinování, fermentace, sušení a třídění podle kvality. Výklad občas proloží otázkami na studenty, kolik stojí jejich evidentně drahé fotoaparáty a kamery. Ochutnáme skvělý černý čaj a chvíli se touláme plantážemi. Krásné tmavé tamilské ženy v pestrobarevných sárí trhají ručně či pomocí speciálních nůžek vrchní lístky keříků čaje a vkládají je do obrovských vaků na zádech. S úsměvem na nás volají a i já si zkouším stříhání čajových lístků nůžkami. Moc zručná ale nejsem. Pár čerstvých lístků si dáváme do láhve s vodou, ta získává příjemné osvěžující aroma. Pokračujeme návštěvou zahrady koření. Poprvé vidím jak roste pepř, skořice, hřebíček, vanilka, kurkuma, kardamon, chilli, muškátový květ a oříšek, bobkový list, nové koření, šafrán, tymián, zázvor, plody kávovníku, kakaovníku, omamný betel a gumovník z jehož kmene opravdu teče guma. Nesmírně zajímavá exkurze. A je to tady. Čeká na nás 25-letá slonice Minashi a její hrdý majitel Kumar. Minashi si to s námi pochoduje hodinu džunglí mezi stromy, občas ale odbočí ze stezky, aby si pochutnala na větvích pepřovníku. Kumarovi je to jedno, místo aby fotil nás na slonu, dokumentuje vše okolo, občas i sám sebe. Večer zajdeme na divadelní představení Kathakali, herci se prý líbí celý den a pak míříme k Nazeerovi, který si nás zřejmě oblíbil, na večeři domů. Bydlí s manželkou a třemi dětmi v krásném velkém domě, nechybí zde obrovská LCD televize a moderně zařízená kuchyně. Pochutnáváme si na domácím kuřecím kari (směs kuřecího masa v pálivé omáčce), rýži, nudlích, smažených rýžových placičkách. K tomu nahlas vyhrává indická bollywoodská hudba.
Dnes vyrážíme do nitra Tamil Nadu. Starým džípem projíždíme husté plantáže banánovníků, kokosové háje, rýžová pole střídající se s políčky cukrové třtiny. Keře ořechů kešu jsou obsypány plody velikosti obrovských fazolí. Plantážníci nás zvou na kávu z čerstvých bobů a na šťavnatou papáju. Na další zastávce si děláme piknik s místními pasáky koz u divoké říčky tekoucí přímo z džungle. Oni vesele popíjejí whisky a já zkoumám stopy slonů, kteří tu volně žijí a ráno se byli u vody osvěžit. Občas se sem prý zatoulá i tygr.
Ač nám to Nazeer vymlouvá, poslední den si zajedeme k místní atrakci, jezeru Periyar, kde je prý možně vidět divoké slony. Místo slonů sedíme nasoukaní v loďkách se spoustou řvoucích indických rodin, přidušení v povinných záchranných vestách se modlíme, ať už je to za námi.
Kochi
Loučíme se s kouzlenými horami Západního Ghátu a rozvrzaným autobusem se šineme zpět k pobřeží. Vzdálenost 150 km zdoláme za šest hodin. Přístavní město Kochi se rozkládá na několika ostrovech a poloostrovech, kde místní dpravu zajišťují směšně levné přívozy. Staré město je směsicí portugalské, holandské a anglické architektury. Najdeme zde nejstarší křesťanský kostel v Indii, půl století staré portugalské domy, mešity, židovské město se synagogou a také ohromné čínské rybářské sítě rozvěšené v přístavu. V kostele Sv. Františka je pohřben známý portugalský mořeplavec Vasco de Gama. Ve městě je spousta turistů, moc nás tu to nebaví, a tak se vydáváme ke krásné nekonečně dlouhé pláži Cherai. Davy místních pozorují západ slunce, děti dovádí v divokých vlnách, v dálce tu a tam nad hladinu vyskočí delfín. Všichni se na nás usmívají a chtějí si povídat. Jako bychom se znali roky.
Brzy ráno odlétáme do hektického Dillí. Úplně jiný svět, úplně jiná Indie. Tisíce rikší troubí a troubí, všude odpadky, potulující se krávy, smog a špína. Už nás to ale nepřekvapuje, co se divíte, jste přece v Indii. Severní Indie je zcela odlišná, je divoká, agresivní, zároveň ale neuvěřitelně pestrobarevná. Neskutečně silně mě přitahuje. Na lavičce uprostřed troubícího Dillí se mi v hlavě rodí další cesta.
V noci opouštíme indický subkontinent. Vracíme se do mrazivé prosincové Evropy, kde právě vrcholí hon za vánočními dárky. Indii buď milujete nebo nenávidíte. Občas obojí, ale nic mezi tím. Přesně tak to je. Už teď se těším na další návštěvu.