SULAWESI (2. ČÁST): TOGIANSKÉ OSTROVY – POKLAD UKRYTÝ V KŘIŠŤÁLOVÝCH VODÁCH

 Pokud hledáte v Indonésii místo turisty málo dotčené, jsou to Togianské ostrovy. Bílé pláže, exotická vegetace a průzračné laguny s korálovými zahradami. Bydlení v dřevěných bungalovech bez signálu, s elektřinou jen pár hodin po setmění.

Sulawesi a Togianské ostrovy

Uprostřed ohromného zálivu Tomini leží třicet pět ostrůvků s patnácti vesnicemi. Dostanete se sem jedině lodí z přístavu Gorontalo na severu nebo z Ampany na jihu, odkud vyrážíme i my (jak  jsme se dostali rychle do Ampany je popsáno v předchozím článku). Každé ráno odtud jezdí pomalá, ale levná veřejná loď a mnohem rychlejší speed boat (informace o lodní dopravě:  https://www.pokipoki.land/blog/boat-schedules-to-togian-islands ). Koho v přístavu nepotkáme! Skupinu Čechů z Tana Toraja, na Togianech končí svůj třítýdenní zájezd s CK po Kalimantanu (Borneo) a Sulawesi. Nejenže jedou stejnou rychlolodí na stejný ostrov, ale i do stejného resortu! Za dvě hodiny jsme ve Wakai, správním městečku  ostrovů. Je to nehezký shluk dřevěných a betonových baráků, většina posedávajících žen je zahalena od hlavy k patě, tato část centrálního Sulawesi je silně muslimská. Obyvatelky malých ostrůvků však patří k původnímu etniku Bajo a zahalené nechodí. Mají tu ale nejlevnější pivo široko daleko, za 60 Kč za 0,6 l. Zdá se vám to hodně? Na okolních ostrovech jej pod 100 Kč nekoupíte. Wakai je také poslední místo s telefonním signálem. Bohužel už bez dat, vláda sem prý nechce dodat vysílače (duben 2017).  Nezdržujeme se, všichni Češi ihned přesedáme na menší loďku a odjíždíme do ráje. Kuba s úžasem pozoruje svět pod průzračnou hladinou a povídá: „Tak teď se mi tu začíná opravdu líbit!“ 

 

Kouzelné molo v Kadidiri Paradise

BATUDAKA – KADIDIRI PARADISE

Na ostrovech jsou pro turisty malé resorty, v ceně je vždy nocleh a 3x denně jídlo + voda, káva, čaj po celý den. Elektřina funguje díky generátorům po setmění od 18 hodin do půlnoci, někdy do rána. Náš resort  Kadidiri Paradise leží na skalnatém ostrůvku Batudaka. V dřevěných bungalovech máme pohodlné postele s moskytiérou a větrákem. Toaleta je evropská, ale splachuje se vodou z vědra. Tou samou naběračkou se i „sprchujeme“. K naší chatce vysoko na skále vedou strmé rozbité schody bez zábradlí. Pro mě, těžce slabozrakou, je to utrpení. Při každém kroku mám pocit, že si zlomím vaz.  Po pár dnech ale po nich běhám jako laňka. Aspoň tu nemáme velké hlodavce, na které si stěžují hosté v dolních chatách. Ostrov pokrývá hustá džungle, kam se nikdo z nás neodváží. Obzvlášť v noci dává najevo, že jsme v divočině.  Kolem dlouhého mola je nádherná korálová zahrada. Tohle jsem ještě nikdy neviděla! V křišťálové vodě šnorchlujeme celé hodiny. 

 

Hotel California

Jinak se tu toho moc dělat nedá, a tak vyrážíme s krajany na výlet. Na dvou křehkých bárkách se plavíme přímo po rovníku. Majestátní vulkán Una Una na severní polokouli naposledy vybuchl v roce 1983 a vyhnal místní obyvatele z domovů.  Okolo je ale fantastický korálový útes plný ryb, želv a žraloků. Nám sice připadá podmořský svět úchvatný, zkušenému potápěči však ne. Místní lidé používali k rybolovu dynamit, který zdejší faunu i floru velmi poničil, jejich obnova bude trvat roky. Uprostřed moře je na kůlech upevněna jednoduchá dřevěná chatka a okolo nádherná korálová laguna. Jmenuje se Hotel California a patří k nejhezčím šnorchlovacím místům na Togianech. I my se v průzračné vodě proháníme s hejny barevných rybek. 

Sotva se ponoříme do temných hlubin, objeví se všude okolo nás

 

V jezeře medúz

Další zastávkou je jezero medúz.  Před 12 000 lety na ostrově Pulau Togean vznikla uzavřená laguna. Za tisíce let zde vznikly podmínky pro život medúz, kterými se jezero jen hemží. Viditelnost v tmavě zelené vodě je nulová, naštěstí netuším, že hloubka pode mnou je 30 metrů. Sotva se ponoříme do temných hlubin, objeví se medúzy všude okolo nás. I když jsou nežahavé, nedotýkáme se jich. Jejich křehká tělíčka by uhynula. Je to opravdu velmi neobyčejný zážitek.

 

Děti kmene Bajo

K večeru připlouváme do vesničky původních obyvatel Bajo, tzv. mořských cikánů. Dříve lovci perel se dnes živí odchytem ryb a mořských plodů. Jako by se tu zastavil čas. Polonahé děti a vyhublí psi pobíhají okolo nuzných dřevěných domků, skoro na každém je ale satelit. Dokonce tu prodávají i chlazené pivo. Místní nám nabízí čerstvě vylovené langusty, jenže za přehnaně vysokou cenu. V Praze bychom je koupili levněji. Vesnička je spojena dlouhým dřevěným molem k velkému ostrovu Malenge, kam chceme s Kubou jet po Kadidiri. Vůbec se mi to tu ale nelíbí a plán měníme. Asi to byla chyba. Resorty a pláže na druhé straně ostrova si chválili všichni turisté, které jsme potkali. Lepší návrat než při pohádkově zbarveném západu slunce jsme si nemohli přát.

dav

Prý tu před časem zahlédli mořského krokodýla, nejmohutnějšího plaza na světě. 

 

Molo v Kadidiri Paradise

Další den jede český zájezd kamsi šnorchlovat, my si radši užíváme korály kolem mola v Kadidiri. Prý tu před časem zahlédli mořského krokodýla, nejmohutnějšího plaza na světě.  Snad to byl jen vtip, naštěstí ho nepotkáme. Škoda, že ani kokosového kraba o velikosti lidské hlavy, který tu žije. Češi se vrací úplně zdrcení.  Jeden z nich se opřel o vahadlo loďky, ta se převrhla a všechny věci se jim utopily. Největší pohroma jsou drahé fotoaparáty a mobily s jejich zážitky. Snad z SD karet ještě něco doma vydolují.

KADIDIRI PARADISE je pro nás nejluxusnější resort na Togianech. Můžete si zde vybrat od prostých chatek po deluxe. Průměrně stojí 500 Kč/den/osobu, jídlo bylo skvělé. Večer jsme si mohli dokonce dát i různé koktejly, v ostatních resortech bylo jen pivo. Velkou předností je pohádkové molo s korálovou zahradou. Na molu se dokonce dal výjimečně zachytit signál a poslat sms. Kadidiri je kousek od Wakai a najdete ho i na booking.com. Zapůjčení brýlí a ploutví na šnorchlování se musí platit. Koupání je možné jen z mola, z kraje malé plážičky jsou ostré korály a ježci.

 

Poya Lisa

BOMBA – POYA LISA

Češi se vrací domů a my na místo zvané Bomba. Nemáme nic domluvené, loď z Wakai do Ampany nám jen přibrzdí u mola. V mžiku ale přiskočí chlapík a vtáhne nás do svého resortu Poya Lisa.  Vládne tu pohoda a rodinná atmosféra. Palmy před chatkou jsou obsypány kokosy, je tu více prostoru a dá se vylézt na skálu, odkud máme krásný výhled na okolí. Poya Lisa je oblíbená u  baťůžkářů, často se zastaví i místní na piknik. Zahalené muslimské holky ke mě přiběhnou se smartphony  a chtějí společnou fotku ve chvíli, kdy jsem v plavkách. Tedy skoro „nahá“. Kontrast kultur a oblečení nikomu nevadí. Jinak tu celé dva dny jen lelkujeme a šnorchlujeme na okolních atolech.

POYA LISA je velmi levná a zastavuje se tu mnoho low cost cestovatelů. Ubytování stojí 200 Kč/osobu/den, v ceně je opět 3x denně jídlo + odpolední zákusek od paní domácí. Chatky jsou jednodušší než v Kadidiri, v té naší byl turecký záchod, splachování a sprcha klasické vědro s naběračkou. Vypůjčení věcí na šnorchlování je zpoplatněno. Koupání je přístupnější než na Kadidiri, ale v moři roste tráva. Pro fanoušky internetu: pokud budete mít indonéskou SIM (my měli simpati) a pojedete lodí mezi Bombou a Wakai, na jednom místě uprostřed moře náhle naskočí na půl minuty data a telefon se zaplní zprávami z Messengeru, Whatsappu atd. Nám se to tak stalo pokaždé, co jsme tudy projížděli.

Jsme zpět ve Wakai a přemýšlíme, na který ostrov se ještě vydat. Ujme se nás chlapík s dobrou angličtinou, prý nás tu už párkrát viděl. Mávne na vodní taxi (dřevěná bárka s naftovým motorem)  a za chvíli si to už frčíme do neznáma.

 

Nádherný resort Fadhila cottages

KETUPAT – FADHILA COTTAGES

Už z dálky se mi ten ostrov líbí. Modrá laguna, dlouhá bílá pláž a útulné chatky v palmovém háji. Kromě dvou Němců jsme tu úplně sami. Osvěžující kokos si vychutnáváme na terase s výhledem na dlouhé molo a protější vesnici Ketupat. Vůbec se nedivím australské učitelce, která si tu celoročně užívá důchod. Když rybáři občas chytí želvu, odkoupí ji a pustí zpět do moře. Dřevěné chatky jsou prostorné a nejzábavnější je naše „koupelna“. Mísa je jen tak posazena na dvorku mezi tropickými rostlinami, které doma pěstujeme jako pokojové. Vědro s naběračkou nesmí chybět. Naštěstí sem nejde přes dřevěný plot vidět. Za ním je už jen hustá džungle, odkud se po setmění spustí orchestr zvuků divočiny. Já v noci slyším hlavně Kubu, jak se v „koupelně“ snaží botou zahnat pěticentimetrové šváby. Jsem v klidu, nevidím je. 

Velkou srandu máme i v jídelně. U každého jídla s námi sedí Rambo. Rambo je odrostlé kotě a řevem rozzuřeného tygra  požaduje kousek jídla. Ječí jako vzteklý fracek, musíme mu prostě něco hodit. Nejradši má prý ryby.  Řev utichne a jídelnou se šíří hlasité vzdechy a mlaskání. Když dojí, začne znovu ječet.  Když dojíme my, přesune se Rambo do kuchyně. A když se zavře kuchyně, je konečně klid. Nikdy jsme neslyšeli žádné zvíře takhle řvát. Ani mlaskat.

Výlet na kajaku

Natěšeně si půjčíme kajak a chceme objet ostrov. Já myslela, že pádlovat bude Kuba. Kuba si to však nemyslí. Ani jeden to s veslem neumíme, plácáme se na místě a narážíme do útesů. Místní se na břehu docela baví, ještě že nerozumí českým nadávkám. A nadáváme hodně sprostě. Vysíleni nakonec dojedeme k opuštěné pláži s hustým porostem. Jsme tu úplně sami, jen občas nám zamává projíždějící rybář. Na motorovém člunu se mu to jede. Hodiny si užíváme podmořského světa. V zálivu Tomini není skoro žádný proud, na celých Togianech se proto skvěle šnorchluje.

FADHILA COTTAGES je pro nás jednoznačně nejhezčím resortem, opravdový ráj. Zejména díky prostoru a skvělému koupání v písečné laguně. Stojí okolo 350 Kč/osobu/noc. Zapůjčení kajaku a věci na šnorchlování je zadarmo.  Oproti Kadidiri je Hotel California nedaleko, dá se sem udělat krátký výlet. Zajímavý je také výlet do protější vesničky Ketupat.

 

Trajekt do Gorontala

NEJRYCHLEJŠÍ CESTA DO MANADA

Z pohádkové Fadhily se  nám vůbec nechce. Zůstali bychom ještě pár dní, ale musíme stihnout loď, která jezdí jen 2x týdně. Na nočním trajektu Tuna Tomini se do města Gorontalo plavíme čtrnáct hodin. Nepatrně si připlatíme a na pohodlných polohovacích sedadlech se skvěle vyspíme. Odtud míříme do největšího města severního Sulawesi, do Manada. Cesta autobusem trvá dvanáct hodin, my si však chytře koupíme letenku za pouhých 600 Kč (Wings Air).  Za pul hodiny  jsme v cíli a stihneme další noční trajekt. Tady již žádná polohovací sedadla nejsou, jen kovové postele s proleželými matracemi. V podpalubí nás spí desítky pohromadě. Jsme tu velká atrakce. Všichni chodí okukovat jediné bělochy na palubě, ti odvážnější se chtějí selfíčko nebo aspoň prohodit: „Hi, how are you?“. Míříme totiž na nejodlehlejší indonéské ostrovy, kam zavítá jen hrstka turistů. A právě proto sem jedeme.  Pokračování příště.

PŘEDCHOZÍ                                     POKRAČOVAT                                                                                

 

MŮŽE SE VÁM HODIT:

  • dnes existuje ne příliš drahá letecká linka Palu – Ampana – Luwuk (Lion Air), která cestu na Togiany dosti zkrátí
  • do Gorontala a Palu se dostanete letecky i z Jakarty 
  • nejlepší čas k návštěvě ostrovů je od dubna do října. V červenci a srpnu je tu poměrně plno
  • internet na Togianech není, funguje až v Ampaně či Gorontalu. Poslední možnost zavolat si nebo poslat sms je z Wakai
  • možná se Vám bude hodit knížka na čtení nebo tablet s pár filmy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..