Kdo jsem

Sny se mají plnit. A já začala, když jsem v 30ti letech oslepla. Vzala jsem krosnu na záda a vyrazila na vlastní pěst do světa. Stala se ze mě nevidomá cestovatelka. 

 

Moje drahá Mía (rhodeský ridgeback)

V dubnu 1985 jsem sfoukla svíčky, zakousla se do dortu k mým 7. narozeninám a druhý den uháněla do nemocnice, kde mi bylo oznámeno: „Máte cukrovku a budete si celý život píchat inzulín.“ Já však dál žila spokojeně a nemoc mě v ničem neomezovala. Cukrovka totiž nebolí.

 

 

Norská poutní cesta

Její dlouhé trvání však přináší závažné komplikace. V mém případě to bylo těžké postižení oční sítnice (retinopatie). Od svých 30 let trpím praktickou slepotou, vidím rozmazaně jen na jedno oko asi na 15 %, bez periferního vidění. Jakmile se setmí, nevidím vůbec nic. Nerozeznávám lidí, zakopávám o překážky. Nejnebezpečnější jsou pro mne schody. Ale přesto, ještě trochu vidím!

 

 

Nebylo to jednoduché. Dobrou práci a společenský život jsem vyměnila za samotu. Stranila se lidí a chtěla, ať si mě mí přátelé pamatují jako dřív. Jedinou společností mi byla Mía. Krásná fena rhodeského ridgebacka. Vše jsem se musela znovu učit, ale po čase se s touto životní situací smířila, a přes velký odpor a stud, začala používat bílou hůl.

 

Rýžové terasy na Filipínách

Vlastně jsem si žila docela spokojeně. Měla jsem však jedno jediné přání: zažít ještě nějaké dobrodružství.  A to se mi splnilo v červenci 2010, kdy mi můj kamarád, dnes uznávaný brněnský chirurg a gastroenterolog Lumír Kunovský, nabídl vycestovat do Thajska. Já, která jsem nikdy nebyla mimo Evropu a v letadle seděla jen jednou, si sbalila krosnu, vzala bílou hůlku a vyrazila bez jakýchkoliv příprav a s minimální znalostí angličtiny na vlastní pěst do Asie. V letadle mi ještě Lumír oznámil, že domů poletím z ohromného Bangkoku sama, on bude totiž pokračovat do Malajsie. A dobrodružství bylo tady! Když jsem pak seděla na liduprázdné pláži jižního Thajska, věděla jsem, že tohle chci zažít znovu a znovu. A začala jsem cestovat.

 

Srí Lanka

S lupou na mém jediném oku jsem se učila angličtinu, hledala nejlevnější letenky a ubytování, od cestovatelů a místních sbírala informace o cizích zemích. Vyrážela jsem na cesty s přáteli, kteří veškeré přípravy a komunikaci nechali na mě, oni mi na oplátku dělali „oči“. Odměnou bylo jejich nadšení ze zážitků v zemích, kam by nikdy sami nevycestovali. Začala jsem provozovat couchsurfing (ubytování pro cestovatele zadarmo), získala mnoho přátel v cizině a na cesty si občas vyrazila i sama. Třeba do tureckého a iráckého Kurdistánu. V roce 2014 jsem objevila kouzlo poutních cest, na které dodnes vyrážím s tátou.

 

Pouť do Říma

A tak se smyslem mého života stalo cestovaní na vlastní pěst, především do méně navštěvovaných zemí jako např. Irák, Írán, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Indie. Nejdůležitější je pro mě kontakt s místními lidmi, pozorování jejich reakcí na nevidomou cestovatelku a spoustu vtipných zážitků.

 

 

 

Protože všechno je jen o lidech.

Až poté, co jsem téměř ztratila zrak, jsem zjistila, jak je svět neuvěřitelně barevný.

Tara

PODĚKOVÁNÍ:                                               Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří mi v mém životě pomáhají a mají se mnou svatou trpělivost, zejména pak mé mámě a tátovi, příteli Kubovi a jeho rodině, bratru Jirkovi s rodinou, mé zesnulé ridgebačici Mii, současné parťačce Taře (flat coat retriver), spolucestovatelům Zuze Svobodové, Ivetě Pospíšilové, MUDr. Lumíru Kunovskému, Ph.D., doc. MUDr. B. Kalvodové, CSc za záchranu zbytku mého zraku, dlouholeté kamarádce Petře Burianové a spoustě dalším.   

Vřelé díky!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..