Kdo jsem

Sny se mají plnit. A já začala, když jsem v 30ti letech oslepla. Vzala jsem krosnu na záda a vyrazila na vlastní pěst do světa. Stala se ze mě nevidomá cestovatelka. 

 

Moje drahá Mía (rhodeský ridgeback)

V dubnu 1985 jsem sfoukla svíčky, zakousla se do dortu k mým 7. narozeninám a druhý den uháněla do nemocnice, kde mi bylo oznámeno: „Máte cukrovku a budete si celý život píchat inzulín.“ Já však dál žila spokojeně a nemoc mě v ničem neomezovala. Cukrovka totiž nebolí.

 

 

Norská poutní cesta

Její dlouhé trvání však přináší závažné komplikace. V mém případě to bylo těžké postižení oční sítnice (retinopatie). Od svých 30 let trpím praktickou slepotou, vidím rozmazaně jen na jedno oko asi na 15 %, bez periferního vidění. Jakmile se setmí, nevidím vůbec nic. Nerozeznávám lidí, zakopávám o překážky. Nejnebezpečnější jsou pro mne schody. Ale přesto, ještě trochu vidím!

 

 

Nebylo to jednoduché. Dobrou práci a společenský život jsem vyměnila za samotu. Stranila se lidí a chtěla, ať si mě mí přátelé pamatují jako dřív. Jedinou společností mi byla Mía. Krásná fena rhodeského ridgebacka. Vše jsem se musela znovu učit, ale po čase se s touto životní situací smířila, a přes velký odpor a stud, začala používat bílou hůl.

 

Rýžové terasy na Filipínách

Vlastně jsem si žila docela spokojeně. Měla jsem však jedno jediné přání: zažít ještě nějaké dobrodružství.  A to se mi splnilo v červenci 2010, kdy mi můj kamarád, dnes uznávaný brněnský chirurg a gastroenterolog Lumír Kunovský, nabídl vycestovat do Thajska. Já, která jsem nikdy nebyla mimo Evropu a v letadle seděla jen jednou, si sbalila krosnu, vzala bílou hůlku a vyrazila bez jakýchkoliv příprav a s minimální znalostí angličtiny na vlastní pěst do Asie. V letadle mi ještě Lumír oznámil, že domů poletím z ohromného Bangkoku sama, on bude totiž pokračovat do Malajsie. A dobrodružství bylo tady! Když jsem pak seděla na liduprázdné pláži jižního Thajska, věděla jsem, že tohle chci zažít znovu a znovu. A začala jsem cestovat.

 

Srí Lanka

S lupou na mém jediném oku jsem se učila angličtinu, hledala nejlevnější letenky a ubytování, od cestovatelů a místních sbírala informace o cizích zemích. Vyrážela jsem na cesty s přáteli, kteří veškeré přípravy a komunikaci nechali na mě, oni mi na oplátku dělali „oči“. Odměnou bylo jejich nadšení ze zážitků v zemích, kam by nikdy sami nevycestovali. Začala jsem provozovat couchsurfing (ubytování pro cestovatele zadarmo), získala mnoho přátel v cizině a na cesty si občas vyrazila i sama. Třeba do tureckého a iráckého Kurdistánu. V roce 2014 jsem objevila kouzlo poutních cest, na které dodnes vyrážím s tátou.

 

Pouť do Říma

A tak se smyslem mého života stalo cestovaní na vlastní pěst, především do méně navštěvovaných zemí jako např. Irák, Írán, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Indie. Nejdůležitější je pro mě kontakt s místními lidmi, pozorování jejich reakcí na nevidomou cestovatelku a spoustu vtipných zážitků.

 

 

 

Protože všechno je jen o lidech.

Až poté, co jsem téměř ztratila zrak, jsem zjistila, jak je svět neuvěřitelně barevný.

Tara

PODĚKOVÁNÍ:                                               Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří mi v mém životě pomáhají a mají se mnou svatou trpělivost, zejména pak mé mámě a tátovi, příteli Kubovi a jeho rodině, mé zesnulé ridgebačici Mii, současné parťačce Taře (flat coat retriver), spolucestovatelům Ivetě Pospíšilové a MUDr. Lumíru Kunovskému. Ph.D., doc. MUDr. B. Kalvodové, CSc za záchranu zbytku mého zraku, dlouholeté kamarádce Petře Burianové a spoustě dalším.   

Vřelé díky!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..